Zrušila jsem si blog. Důvod?
Blog překypoval myšlenkami, hlavně špatnými, jak jsem po čase zjistila.
Taky měla vliv na moje odhodlání zrušit to, temná barva pojící se se Zemí..
A nakonec, že jsem byla na svým blogu závislá. A to byl hlavní cíl vyškrtnutí to z mých koníčků. Haha, taková najivita. Protože jsem pak úplně zapomněla na ty klady.
Klady jako zapsané vzpomínky, videa a atmosféra, kterou jsem pocítila, když jsem potřebovala zabloudit do archívu.
Ale ta několikadenní volnost byla nezaměnitelná. Byl to další krůček k odpoutání se od internetu. A co teď dělám? Tenhle blog jsem si založila hned po zrušení tamtoho. Ironie vládne světu. Né fakt.
Dyť to nekteří znají, že když smažou svůj dlouhodobí blog, jakoby smazali kus svého "já" (a jsem si z 80% jista, že to já bylo ego), což znamená, že bych nemusela si založovat opět další závislost.
Ale jednoho krásného dne(s), jsem se rozhodla, že své výplody a aktuální cítění někde vypsat musím, jinak se z toho moje hlava no rozuteče.
A adios amigos, jsme tam, gde jsme byli.
Ale teď bude velké dilema, jestli tenhle článek zveřejním a tím odstartuju moje další nesmyslné plácání, jestli vůbec stojím o názory chvalitebné a hlavně kritické.
Mám tendenci mluvit pořád o sobě a napsat na blog všechno, co mě hned napadne.
A když si někdo založí blog, je to (hlavně) pro to, aby si mohl pak číst komentáře.
A to já nechci, být závislá na tom, co kdo mi někdo pod článek napíše, na co se mám těšit po škole.
Jedině, že bych zrušila psaní komentářů a tím si nedělala žádné naděje, jestli tam něco bude, nebo ne.
Docela dobrý nápad.
Toho roku jsem si totiž vážně užila trpění a přemýšlení nad tím.
Achjo.
To je snad tím blogem, nebo čím to je, že na blogu si vždy stěžuju?!
Ale od čeho sou, sakramento vlastně že.
No nic, jdu to smáznout.
Nebo ne?
Máte nějaké návrhy, jak stímhle skončit? třeba sebeblogotečkacézetvraždou navždy?
Jediné řešení vidím tak, že si prostě napřed vše jasně promyslím, dvakrát měř jednou řeš. Hh. Spíš třikrát přemýšlej, naposledy čiň. Hihihuhe
Já fakt nevím, když každý myslí jenom na sebe.
Jo, tak přesně toto jsem už řešil X-krát. A to už ani nepočítám, kolik blogů před tím jsem už já osobně smazal. A bylo jich opravdu hodně. A kdybych měl spočítat články, které jsem již napsal, bylo by jich možná i tisíc. Psal jsem a psal jsem často a píšu často. A vlastně jsem psal už jako malý kluk. Do jisté míry je to forma mé terapie bez které bych skončil možná na psychiatrii - kdoví... Šílenství tohoto světa spočívá v tom, že Tě rozemele na milióny kousků a Ty ztracená tyto kousíčky své poztrácené duše zase hledáš a skládáš do kopy jako puzzle. A při tom skládání poznáváš samu sebe a tím i druhé. A ty komentáře jsem řešil také. Také jsem je chtěl zakázat, ale přišel jsem na to, že i komentář někoho jiného může reflektovat jiný úhel pohledu a to je mnohdy docela cenné. Blog, který v současnosti spravuji mám už rok a zatím se ho nechystám mazat, protože když se vracím ke svým starším článkům, objevuji tam něco nového a kolikrát vidím i jistý posun v mém nazírání na životní otázky či odrazy, reflexe apod. A že píšeme většinou o sebe? To je úplně v pořádku. Takováto pitva naší duše je potřebná a odráží naše vlastní vnitřní hledání a všechny naše touhy, pocity, všechny ty stavy, myšlenkové pochody, které mohou pomoci uvědomit si jisté věci i druhým lidem, protože jsme to právě my sami, kteří jsme zrcadlem pro ty druhé. A proto je dobré, že píšeš, protože díky tomu mám možnost vidět samého sebe z jiného úhlu pohledu. Ne, Khiro, psaní o sobě není vůbec zbytečné, i když jednoho dne přijde okamžik, kdy všechna Tvá slova umlknou a zůstane jen ticho Tvé vlastní duše, které bude promlouvat. A tehdy to bude moc krásné, protože tehdy až se setkáme v tom tichu, tak se budeme už jenom chechtat a chechtat...
OdpovědětVymazat