Duše k nám promlouvá ve chvílích ticha.

Duše k nám promlouvá ve chvílích ticha.

Jsem vděčná. 

Vděčná za chvíle uvědomění, kdy se odemyká nová vlna laskavosti k sobě. Pokaždé, když si takhle připadám o krůček blíže ke svému nitru, znamená to, že jsem prošla dalším pohybem... volným osvobozujícím. Schválně neříkám změna nebo transformace, neboť je to opravdu malý pohyb, malý malinký záchvěv. 

Některé chvilky bolí a ani si člověk neuvědomuje odkud to pochází. Jenže tu bolest jde vždy vnímat jiným způsobem. Nemusí to nutně znamenat přeměnit na to krásné, prozářené. Někdy to je uznání přítomnosti bolesti, taková jaká je, a pouze ji pozorovat. Možná jsou to zbylé útržky, které chtějí zrovna pozornost. 

Ať už je to cokoliv, pokaždé z takové příhody pocítím pokoru k životu. Že život je dokonalý, úplný. Je to potvrzení a potom se mohu více ponořit do sebe.

volná metamorfóza

 Na téma tohoto pěkného videa

hudba

Před pár dny se mě maminka ptala, jestli si někdy za něco odpouštím. Já bych tu otázku teď přepsala na „za co si nejčastěji odpouštím“. Protože moje odpověď byla za to, že jsem k sobě přísná a máti prý vůbec nepřišlo, že bych byla, což mě nakoplo přemýšlet. Protože já si myslím, že jsem na sebe přísná každý den. Tedy takhle to vypadá na první pohled. Ale když jsem teda o tom zapřemýšlela, tak jsem zjistila, že si tak připadám, protože jsem se nepochopila. Dělám věci, které nefungují, a kvůli tomu si pak říkám, no tak nejde to, ale ono to půjde příště. Nebo ono to chce čas. Dělám konstantní tlak. 

Věta „ono to chce čas“ mívá většinou dva významy. Když na sebe tlačím, tak je to výzva a když už je ta výzva přešlá tak je to uklidnění, zpomalení. 

Teď  jsem u toho zpomalení. Protože vše má svůj čas. Ať už se mi to líbí nebo ne. Vždycky přemýšlím o tom, jak je všechno možné. Jak všechno půjde. Zároveň ale tu jsou limity - ale ty emoční. 

Takže kolikrát jsem si říkala nějaké věci, vše je možné, tak častěji pak zapomínám to všechno zase naopak popřít. 

Protože v té větě „všechno je možné“ je zároveň jakýsi tlak. Takže pak znova se vyladit a převrátit se k tomu - „ne všechno jde podle tebe“. I když to třeba není definitivní pravda. I když tomu 1000% nevěřím. Ale na nějakou dobu mě to zase vyrovná. To byl takový příklad. A váže se to k tomu videu na hoře, protože Bára o tom taky vykládá. A popsala to tak, že jsem si uvědomila, v kterých věcech jsem to nevědomky dělala. Takže takové pěkné sebereflexovávání. 

Víc a víc

Jako průbojník světa. Jako odhodlaný plavec s nekončícím zápalem. Tento rok budu tlačit na svou tvůrčí činnost. Nevím tedy, jestli dělám dobře, ale nějakým způsobem se chci dotlačit k věcem, které vždy nakonec odhodím. Během dne totiž chci dělat něco kreativního. Třeba vymyslet akordy pro písničku, nebo složit text na písničku, nebo najít reference na kreslení svých postav. Takové maličkosti. Nebo natočit taneční video a zkroutit to nějak s faktem, že s mým „rozhodněneširokoúhlýmalekinematickyvypadajícím“ objektivem se nedá moc točit vevnitř..... protože... má 58 mm... tohle je mi trnem v oku, například. A taková věc mě nakonec přinutí nedělat nic. Stejně je to jednodušší. 

A pak díky tomu, že nedělám nic kreativního, mám z toho tu úzkost a tu urgenci, že mi utíká tolik příležitostí a tolik hezkých momentů, protože se neotevřu víc světu. A tak se pak cítím špatně a viním z toho práci, která mi bere 80% mé energie a proto nemůžu investovat tu energii do ničeho kreativního. A to je uzavřené kolo. 

Na začátku minulého roku jsem ale byla více uvolněná a díky tomu jsem i více toho udělala. Měla taky když je hodně inspirace, v ten čas jsem třeba objevila Wim Hofa, tak ten mě nakopával. Teď jsem měla možnost se trochu vyvarovat  z toho začarovaného kruhu. 

Ale na co budu dávat větší důraz než na to „dotlačení se ke tvořivosti“, je zpomalení. Protože to nejvíce pomáhá. A taky borůvkové smútýčka. 

zdroj obrázku

Vitamín D

 Vitamín D je jeden z doplňků, které beru, a chci se podělit, proč je zrovna tento vitamín důležitý a proč ho brát ještě z dalšími složkami.

I když je jasný, člověk zapřemýšlí do hloubky, tak se dopídí k tomu, že i když to brát nemusí, tak se sice nestane osvíceným, ale může mu to ovlivnit látky v těle.

Ty následně ovlivňují to, jak je tělo unavené, které následně ovlivňuje to, jakou má člověk náladu a to následně ovlivňuje to, jaký člověk udělá výkon (což je pro mě důležité, jestli mi to pomůže v tom, že budu mít víc energie).

Tohle jen tak na začátek, protože jsem tady o vitamínech a minerálech nikdy nepsala. 

Pro zlomené

Nikdy se nevzdám. Narodila jsem se jako člověk, na první pohled obyčejný druh. Na povrchu je to meh.

Představme si květinu. A teď si představme, když se ve tmě poupě svine do sebe. Představme si vesmír. Na první představu sám šutr. Představme si srdce oddělené od těla. Samotné asi meh. Představme si klubíčko dítěte v děloze.

Na povrchu....ale když půjdeme do hloubky .. nyní na chvíli s sebou přestaňme pleskat o povrch jako ryba a pojďme do hloubky. 

Nikdy se nevzdám. Jako člověk narozená na tuto planetu, sice jaksi hrubě dýchám, občas

ovšem jako velkolepá bytost narozená ve fraktálním vesmíru, s galaxií otisklou v očích

Nikdy se nevzdám

Jako rozlámané kosti a rozlámané srdce někdy špatně tluče zdá se

ovšem jako složitý obrazec všemožných struktur, které nejdou přeložit do jednoho řádku

Nikdy se nevzdám

Jako světlo, zlatavé, bílé, hřejivé jež pramení ze života, jako dítě Slunce, malý paprsek

Volám všechny pochroumané duše, pociťte volnost pohybu, vaše nohy vyzývají k tanci!

Jako pokojný bojovník se srdcem spravedlivým a laskavým s úsměvem na rtech

Pofoukejte bebínko, vyleťte znova, roztáhněte křídla a oddejte se větru, který vás ponese, malinké vlaštovky

Jako hrdá rasa, obklopená dary svých předků, kořeny hluboké, pevné a bohaté schopnosti

Zvu vás, vstaňte a roztančete se, pociťte volnost! Vyslyšte mé volání!

Jako velkolepé duše vyžadující si vzít zpět, co nám náleží, zvu vás, abych vám připomněla tu vášeň, ať si vzpomenete, že to nikdy nevzdáte. Neboť jsme vlastně jen jeden „obyčejnej druh“, nic neobvyklého, říkali. Jojo.

Nikdy se nevzdám!

Chorál pro milost

Vím, že v posledních dnech je má mysl roztěkaná. Je tam neklid, asi tuším proč. Protože to bytí v tichu, je vždy časem omezené. Vždycky je to časově omezené. To je pěkné, dneska mi jeden pán pověděl, ať si vážím svého času. Nebo svého života. Řekl jedno z toho, možná jsem tam ale více slyšela ten čas, protože má mysl je neklidná, protože si myslí, že není času. A tak ji musím brzdit jako otěžemi koně. 

Vítám do svého života hravost. 

Vítám do svého života lehkost. 

Nejde mi to jinak, než v každodenním světě vzít ty otěže a sednout si v tichosti a zaobírat se významem slůvka „milost“. Většinou to bývá spojené s králem, který dal někomu milost.

Ale milost je mnohem více. Co je milost? 

Je to kvalita života. Je to hloubka. Ten původ. Jsem jí inspirována. 

Když jsem byla malá, občas jsem přemýšlela nad tím, proč zrovna tento život. Proč zrovna tento život jsem si „pamatovala“. Nebylo to přesně takhle, spíš to bylo taková zmatenost, proč ze všech těch časových linek jsem zrovna  v tomhle životě byla vědomá, byla přítomná. Nedovedu to vysvětlit. Možná to bylo jenom mé mimi já, které  si uvědomovalo význam „bytí“. Třeba bylo zrovna v té fázi. 

Já se někdy bojí(m) a nevím čeho. Někdy se bojím „bytí“, existence. Někdy je to totiž nepoznané.  Neznámo. Původ strachu prý tkví v tom původním, v tom „neznámu“.

Pro tyhle případy potřebuji nasměrovat nějakým směrem

Vítám do svého života pomalý nádech.

Vítám do svého života pomalý ... výdech...

Porozumění

Lehký vánek pofukující a jemně pozvedávající větve stromu

Rudý písek zalitý paprsky slunce, pomalu přibližujíc k horizontu

Všeobklopující hlubina oceánu hladící konečky prstů, chladnou kůži, všeobjímající chlácholivá vlna

Široké dutiny země, skály a jeskyně, do kterých rostly kořeny stromu a liány

zdroj obrázku

A svíčka co pořád hoří. Uschlá růže, bělounká. Vděčnost za světlo a za sílu. 

Okem neviditelnou, však srdcem jde cítit. Za tuhle ti děkuji. Za tebe.

Děkuji ti za pokoru, kterou se ponáhlím znovuobjevit. Děkuji za ticho, jenž mohu kdykoliv vyslechnout, ačkoliv většinou je zapomenuto za hromadou spěchu.

Děkuji ti za strach, i když jsem si každý den říkala, ať mě opustí.

Jsem vděčná i za moudrost lidí, jež je tento rok provázela. Moudrost, i tu houževnatost.

Jsem vděčná, že se každým dnem musím sebe ptát a přemýšlet. I když jsem nenašla odpověď.

Děkuji za ty vrány, co mě ke konci roku zdravily. A za srnky a za majestátného jelena, co jsem potkala. 

Děkuji za štěstí, které mě krůčkem doprovází. A děkuji za ty vlastnosti, které jsem tento rok získala, nebo zdokonalila. 

V prvé řadě trpělivost. Trpělivost voní  jako vanilka a santalové dřevo.  

Průbojnost. Solidarita a nekonec odevzdanost.

Jako tulačka jsem se potulovala v těžkých vodách pocitů. Jako nejistota.

Strach a lhostejnost. 

Všechno, co celý rok drželo pohromadě, byla naděje. Ta jiskra, skrytá i odhalená. Ale velkolepá, vždy.

Co se týče pozdvihnutí několika momentů, za celý rok. Je tam odevzdání se a náhled za oponu, ztráta strachu způsobilo pocit hojnosti. 

Dále pomalu stavěná jistota, poskládaná na základech skály, jistota podpory a důvěry v sebe v každý těžký moment. 

Uvědomění si své sebehodnoty. 

V těžkých chvílích vše bylo jednodušší díky důvěře v sebe. Porozumění a pochopení, které rozpustili všechno jako sněhové vločky.
Opuštění starých verzí „já“.  Hbitost bezmyšlenkovitosti. 

V posledních měsících mi chybělo slunce. Přes zimu je ale parádní příležitost zakuklit se do sebe. Doba zakuklení u mě pak znamená rozkvět tvořivosti. I když vím, že tento rok se budu toulat dál v pocitech nejistoty, ono to zní divně, ale zároveň pod povrchem bude sílit pocit té jistoty a víry v dobro.

Takže děkujííííííííííííííííííííí

Kam se hrabe eminem

(Repujte přes tuhle písničku)

💪💯

Někdy toho mám už plný zuby

plný zuby!

Někdy je svět na ..... ruby

naruby!

Červená rajčata a červená paprika

pap rika!!!

Proč mi tahle paní hnedka tyká

hnedka tyká!

Je mi jedno jestli v ruce někdy měla dýku

měla dýku!!!

Nebavím se s ní, ona nevlastní motyku

motyku!!!

Hodiny tikají, uschla růže, tomu věř

tomu věř!

Růže uschlé, uschlý keř

uschlý keř!!!

Kde je optimismus a kolik je hodin?

kolik je hodin?!!

Už čtyři?  Tak pouštím mikrofon, na zem ho hodim

ho hodim!

...

Neptejte se, protože já nevím :D