Vím, že v posledních dnech je má mysl roztěkaná. Je tam neklid, asi tuším proč. Protože to bytí v tichu, je vždy časem omezené. Vždycky je to časově omezené. To je pěkné, dneska mi jeden pán pověděl, ať si vážím svého času. Nebo svého života. Řekl jedno z toho, možná jsem tam ale více slyšela ten čas, protože má mysl je neklidná, protože si myslí, že není času. A tak ji musím brzdit jako otěžemi koně.
Vítám do svého života hravost.
Vítám do svého života lehkost.
Nejde mi to jinak, než v každodenním světě vzít ty otěže a sednout si v tichosti a zaobírat se významem slůvka „milost“. Většinou to bývá spojené s králem, který dal někomu milost.
Ale milost je mnohem více. Co je milost?
Je to kvalita života. Je to hloubka. Ten původ. Jsem jí inspirována.
Když jsem byla malá, občas jsem přemýšlela nad tím, proč zrovna tento život. Proč zrovna tento život jsem si „pamatovala“. Nebylo to přesně takhle, spíš to bylo taková zmatenost, proč ze všech těch časových linek jsem zrovna v tomhle životě byla vědomá, byla přítomná. Nedovedu to vysvětlit. Možná to bylo jenom mé mimi já, které si uvědomovalo význam „bytí“. Třeba bylo zrovna v té fázi.
Já se někdy bojí(m) a nevím čeho. Někdy se bojím „bytí“, existence. Někdy je to totiž nepoznané. Neznámo. Původ strachu prý tkví v tom původním, v tom „neznámu“.
Pro tyhle případy potřebuji nasměrovat nějakým směrem
Vítám do svého života pomalý nádech.
Vítám do svého života pomalý ... výdech...
Žádné komentáře:
Okomentovat