Víc a víc

Jako průbojník světa. Jako odhodlaný plavec s nekončícím zápalem. Tento rok budu tlačit na svou tvůrčí činnost. Nevím tedy, jestli dělám dobře, ale nějakým způsobem se chci dotlačit k věcem, které vždy nakonec odhodím. Během dne totiž chci dělat něco kreativního. Třeba vymyslet akordy pro písničku, nebo složit text na písničku, nebo najít reference na kreslení svých postav. Takové maličkosti. Nebo natočit taneční video a zkroutit to nějak s faktem, že s mým „rozhodněneširokoúhlýmalekinematickyvypadajícím“ objektivem se nedá moc točit vevnitř..... protože... má 58 mm... tohle je mi trnem v oku, například. A taková věc mě nakonec přinutí nedělat nic. Stejně je to jednodušší. 

A pak díky tomu, že nedělám nic kreativního, mám z toho tu úzkost a tu urgenci, že mi utíká tolik příležitostí a tolik hezkých momentů, protože se neotevřu víc světu. A tak se pak cítím špatně a viním z toho práci, která mi bere 80% mé energie a proto nemůžu investovat tu energii do ničeho kreativního. A to je uzavřené kolo. 

Na začátku minulého roku jsem ale byla více uvolněná a díky tomu jsem i více toho udělala. Měla taky když je hodně inspirace, v ten čas jsem třeba objevila Wim Hofa, tak ten mě nakopával. Teď jsem měla možnost se trochu vyvarovat  z toho začarovaného kruhu. 

Ale na co budu dávat větší důraz než na to „dotlačení se ke tvořivosti“, je zpomalení. Protože to nejvíce pomáhá. A taky borůvkové smútýčka. 

zdroj obrázku