Oban. Stars Racers. Možná se ale pletu. Možná to bylo Ninja school, nebo jak, možná Pucca =D
Vím ale zcela jista, že tohle anime bylo pro mne úžasné. Vzpomněla jsem si, že jsem ho viděla dřív než Shaman King, než Naruto (¬_¬), které jsem považovala za "své první". Příznivci anime vždy rádi vzpomínají na své první anime. Vlastně je to tak s každou zálibou. Ale tohle anime, zvláštní anime, jsem viděla někdy v 10 letech. A tehdy jsem si myslela, že je to animovaná pohádka, nebo seriál. Ale co bylo hlavní, jako bych byla ještě v nějakém jiném světě. Pamatuji si útržky i z některých scén a jaký jsem na ně měla pohled.
Pamatovala jsem si, jak když jsem se na Oban dívala každovečerně na válendě a všude vládla opojná přítomnost, a já si toho pocitu užívala. Užívala, kdy jsem si někdy užívala přítomného okamžiku? =) Když mi zní v hlavě teď ta píseň a když si vzpomenu jak bylo zvláštně povznesené sledovat s radostí to anime, rozdmíchá se takový podivný klid. Jednoduché anime. Přesto plný zápletek, změn, vzpomínání na dobré časy. Wháááh to potěší, když na vás máma vynese: "Andri, Andri... Víš žes mi chyběla?" "Cože? Kdy?" "Tady, u počítače," :D "normálně mi dodáváš energii." Whá *¬*
Ale teď zpět k věci :). Pamatuju, když mě máma poslala za sestrou k babičce, která bydlí vedle nás a máme propojenou zahradu, dvorek, jak se mi nechtělo, protože jsem byla v jiném světě. Pak jsem se vrátila, a skočila na válendu, úplně si pamatuju stín v obýváku, nééé nevím proč :D (normálně bych se jakože smála :D :D) ale.. *odkašle si* některé okamžiky v nás přetrvají a někdy nás překvapí útržek, či záblesk z minulosti. Teď mi minulost totiž nepřipadá špatná (i když většinou je minulost roztomile zkreslená, což je její výhoda, pokud po ní moc nelpíme) je to něco jako barevná stopa přítomnosti. Pokaždé jinak vykreslená. Ale když si tak čtu tyhle řádky, špatně se to vysvětluje.
Chce-li někdo celou verzi té poklidné harmonické písně. Snad Vás upokojí stejně jako mě.
To anime bylo prostě jiný svět, zasněný a možná taky smutný. Možná jde o to, že dnes vnímám svět s větší apatičností. Ale pořád cítím ten klid, když píši o tomhle anime. Možná jde taky o podmínkách a tak..
*zapřemýšlí nad závěrem a pro trocha vážnosti si znova nadsázkově odkašle* Tohle anime si u
mě našlo místo a.. *odmlčí se* byl takový můj animový začátek a tímhle článkem a tímhle anime zvedám kotvy od anime seriálů, té říši, která vás někdy vtáhne do svých zahrad, až z toho dočista zešílíte a začnete chodit po ulici s nepravou katanou v ruce. S nadšeností si hrajete a vracíte se k božím dítkům. Oban, hvězdní jezdci, mi připomněl, jak krásné je být dítětem. Vtáhne vás to někdy i tak do hlubiny, že nemluvíte o něčem jiným a místo angličtiny chcete umět japonštinu. Ano, přesně tak od anime seriálů, mangy, po Japonsko, k otaku. Já jsem už vlastně dávno se vynořila z těch hlubin a zvedla kotvy, plula se svou lodí někam dál. A jinak to už nebude. A vím, že anime šílenství, které mě postihlo, mi určitě něco dalo. Dalo mi potěšení na Zemi, na které jsem se tak těšila, až budu jej prožívat.
Ale jedné vášně se asi nezbavím (zaklepejte na léčebnu, napsala jsem 'nezbavým'), té co jsem přijala právě z anime komnat. A tou vášní jest Urahara Kisuke =D - nevím proč se mi tak vryl do paměti. Nicméně nicvíce navždy budu nejspíš doufat o tom, abych sehnala jeho podpis na můj - jeho nevkusný klobouk. Ladí s mou mikinou a tomu se, milí vážení a zde přítomní, říká osud =D
Znamení. Památka.
Sbohem.
A sUraharou
Žádné komentáře:
Okomentovat