Aneb egocentrik znovu promlouvá.
Proč mi děcka píšou komentáře na ty články, za které se na druhý ten stydím? (to mi něco připomíná:D)
Přečetla jsem šestku upířích deníků. A nechápu, jak se ta kniha mohla tak rychle přečíst. Jedno vím ale jistě. Pokračování určitě bude. Nejen díky tomu poslednímu řádku v knize A nemám ani ponětí, co nás čeká zítra, ale věřím v autorčinu spisovatelskou inteligenci a není prostě tak blbá na to, aby to tady utla, to napadne každého že to má pokračování... nejsou to vlastně ty dvě další knížky? Bylo tam cosi ale se Stefanem, tuž nevím no. :D Ještě v pátek jsem si schválně zarývala do paměti skutečnost, že držím novou knihu v rukou. :D Psychopat, hm.
Nyní mám neskvělý pocit, že to, čemu se tady na řečené Zemi říká život, je něco jako pojmenované boj s city. S pocity, emocemi. Vlastně, jaký je v tom rozdíl? Cit je kořenem a pocit je něco, co přichází po citu. Takže to může být něco jako nějaké potvrzení, nebo rozhodnutí nebo prostě utnutí po citu? Sakra jak jen to vysvětlit. Prostě pocit. Každý si to pobere po svojim.
Co je ale tím problémem a co vyvolává ty pocity a city a emoce... to je ten problém :D
Nevěřím duchovnu. Poté, co jsem si přečetla něco málo s Oslíkových textů, mě to.... ani se mi nechce přiznávat, že mě ty texty ovlivnili, ale v podstatě jsem i o Oslíkových textech pak přemýšlela s pochybnostmi. Nevěřila jsem mu. Nevěřila jsem mu v tom, jak nazval význam slova Láska.
A taky je proč. Čeho se pak chcete držet?
Esoterika mě přivedla k tomu, abych byla "hodná, milá". Teď mě ale být hodnou a milou unavuje a znechucuje... zkrátka jsem škaredá k vnějšímu světu. A na druhou stranu čtu knihu jen proto, abych se zajímala o něco jiného, co je mimochodem dost zajímavé a lákavé, a to zjištění, že nemám čeho se chytnout, neřešit. A mě se nelíbí to prostě řešit, protože to řeším s šedou náladou.
Prostě... mám dojem, že to signalizuje špatnou cestu.
Včera jsem udělala rozhodnutí. Moc dlouho to nevydrželo :D Přešla jsem k tomu, že každý všechno dělá pro sebe. A já například mámě odporovala pro sebe. Chtěla jsem to dopsat. A ona chtěla jít spát taky pro sebe.
To mě znechutilo. A tak jsem prostě šla. Proč bych měla dělat něco, co dělá každý a co dělám já, pro sebe, a nelíbí se mi to? Tak jsem se prostě vzdala jejího rozkazu, protože později bych byla naštvanější a musela se nutit. A proč? Jen aby jí to nenaštvalo. Jen aby tu nebyl zase ten bezmocný pocit. Prázdný po-cit. Říct "je to fuk".
Tímhle způsobem se ale zase blížím k lhostejnosti. Chtělo by to vykoupit :D. Mé srdce mlčí. To znamená v podstatě lhostejnost. Nějak se to s tím spojuje.
Nemění se ale nic na tom. Protože to vzdání se, aby ten pocit nevybité agresivity zmizel, je učiněn kvůli sobě. Aby se to nemuselo snášet. V podstatě to nejde snášet. Nesnáším to.
Tady už nejde o myšlenkovité pření se. Tady jde o hledání neexistující vymyšlené svobody.
A přitom já jsem všechny ty texty už četla. Všechny texty, které se mi hodí ke zbavení se mysli, k vplutí do přítomnosti. Ale není to můj způsob. Musím vymyslet nebo přijít na vlastní způsob, který bude funkční. To znamená, že tím pádem nebudu mít ani žádnou berličku, žádné varování.. prostě nic. Jsme v tom společně sami.
Slepý Osel říká, je to vážné. V tomhle aspoň říká něco, co vyhovuje pravdě. Vyhovuje, neříkám, že je to pravda. Nikam jsem se neposunula. I když si myslím, že jo. Stejně si myslím, že přemýšlení o tomhle, o čem právě píšu, mě posouvá někam. Nemůžu ale říct, že je to opravdový posun.... ha.. každá věta si odporuje, takže se posuneme :D :D
Stále mě fascinuje, jak jsem mohla naslouchat slovům, které říkaly, že jako bytosti už jsme dokonalí. Tím pádem už není co dělat. Je to spánek na vavřínech.
Buď se zbytečně domáháme vysvětlit něco myslí, nebo by jsme měli zkamenět ve vědomí, že jsme dokonalí. Myslím si, že vplout do přítomnosti a neřešit to je cesta podobná jako u dokonalosti. Za další, nechat věci plavat má dvě varianty. Lhostejnost a ta přítomnost. Dualita. Ehe.
Já se v tom ztrácím. Pojmenovávám věci. Ale nesmažu to, ať se pokocháte a posmějete. Ale utnula jsem to jenom díky tomu, že Slepý Osel vypráví o tom "right here, right now". Bojím se, že by to byla pravda a já tu pravdu špinila a odmítala ji.
To se ještě promyslí. Já nejspíš povalím do ponurého únorového dne přemýšlet o tom, jak se vykroutit ze spárů některých pocitů a mít se dobře. Tomu se říká útěk.
A to já vlastně nedělám. Já hledám taktiku, jak přemoct ty pocit, nějakou fintu, abych jim pak mohla hledět do očí a v rukou držet praporek vítězství a na obličeji mít vtisknutý dojem triumfu.
Někdy se se slovy spolupracuje dobře. Ale nechci se v tom ztratit. Takže držme se podstaty jádra.
Snažit se spokojit se vším. Nebo s ničím?
Někteří říkají, že by se emoce neměli plést s rozumem. Teď nevím co na to říct. Protože za prvé emoce způsobují problémy, ale za druhé rozum příliš analyzuje. Chladně. Á otázka se teď nabízí sama, ale nechce se mi ji opakovat -_-" Prostě: "Co vlastně chceš?" A vlastně nechci nic. Nebo nevím, že něco chci a nevím, jestli chci nic. Ale nechci se v tom ztratit.
:D :D :D
Jo a ještě něco. Ale lepší by bylo, kdybyste to nečetli. Je to pro vaše dobro. I Oslík by to řekl. Když vám někdo řekne, že nemáte ničemu věřit, budete o tom přemýšlet a budete chtít ničemu nevěřit.
Tady je hranice, kde jde poznat, že věříte všemu. Já začala nevěřit a přitom se mi ta "nevíra" znechucuje. Nechci nevěřit. To je pasáž, kdy už ničemu opravdu nevěříte. A nevěřit znamená mít pro něco výhrady. Pochybnosti.
Připadá mi, že jsem se vůbec nikam nedostala.
:D tak. Nebojte se, vím že momentálně mi šibe, že blbnu a zabezpečovací systém je potlačený jinými Silami. Tak čáááu, čus, adieu a jiné pozemské pozdravy!
P.S hele, aby mi nehrabalo, napadlo mě něco. Jednou si udělám pořádný půst. V tomhle měsíci se mi uděalo zničehonic špatně, sliny se mi nahromadili a já to musela vydýchávat. Přemýšlím o příčině.
Nejspíš to bude jídlem. Tělu jsem dala zabrat a přitom ani toho nic moc se neočistilo, takže toho muselo zůstat ve střevech. Ale žádný klystýr! :D :D
Žádné komentáře:
Okomentovat