Dotek navěky jako nejcennější dar

Do školy téma: Já, strom.

Slabé, slabé.. ale musela jsem to napsat, protože mě mamka k tomu donutila, chtěla jsem to psát ráno.. a krásně se k tomu hodí tahle píseň, při ní jsem to psala:

Dotek navěky jako nejcennější dar

Cítím harmonii. Rozprostírá se a zní ve všem živém. "Jaké to asi je.. být nekonečně klidný? Jaké to je, cítit doteky, kterých se nikdy nenabažíš?" povídá mi člověk, opřený o mou starou a vrásčitou kůru.

Člověče… být nekonečně klidný je posvátný úkol, který se nedá splnit jen tak. Já zde stojím řádku let… a každý, kdo ke mně přijde, ať už je to ježek cupitající na mých holých, do země pramenících, kořenech, nebo nevinná srnka, která přichází čas od času povědět, co se děje v lese a svým čumákem zkoumá kůru, nebo když přijde člověk, osobnost v matce přírodě, to jsou doteky, kterých se nikdy nenabažím, protože vždy tak rychle a snadno zmizí a já se vrátím do své existence a..

V korunách stromů zašustí listí, to dub si povzdechl. Neslyší mne, ten malý človíček. Větrem ho hladím po tváři.. a vracím mu doteky, které jsou tak důležité.. cítím, že to potřebuje. Je zde u mne už po třetí a jeho návštěva je pro mě ctí. Prvýkrát, přišel veselý a na seznámení mne objal. Sálalo z něj teplo a já mu to teplo oplácel svým útočištěm. Dnes přichází s tváří z kamene.

"Proč mám tak zvláštní pocit? Proč ti tak závidím?" promlouval člověk k dubu. Je to poprvé, kdy k němu takhle mluví zpříma.

Člověče.. nejcennější dar, jaký sobě můžeš dát, je uvědomit si sebe. Jsi to přece ty. Podívej.

Listí se člověku otřelo o tvář vzhlížejíc ke koruně stromu. Šeptám mu tím svá slova. Přes oblaka, načechrané červenou barvou od zapadajícího Sluníčka, se snesl havran, který si sedl na jednu z mých větví. Má to zvláštní kontrast. "Jaký význam má tohle vše? Kdo v sobě nese odpověď?"

Člověče.. máš mnoho otázek. Na ně máš jedinou odpověď. Na kůře ho lechtá tráva, mravenci a další malý tvorové. Veverka se tulila k jeho větvím a vyprávěla své příběhy.

Ach.. jak je ten život sladký, dýchám ze všech stran, nasávám tu krásnou čerstvou vůni lesa. Proč to necítíš taky, člověče? Každou chvíli se do mě opírá větřík. Co je v mé moci, abych ti pomohl? Mohu ti ukázat jen zázraky přírody, které nejsou ani tak zázraky.. ale to ti nepomůže. Člověk se opřel zády o něj a zhluboka se nadechl. Společně jsme pak sledovali západ Slunce, které se každou chvíli svými paprsky opíralo o nějakou jinou větev a kmen mých bratrů.

Nechoď, zašvitořil neviditelný hlas. Člověk odchází po mýtině dolů, směrem k vesnici. Starý dub tam má výhled, stojí na kraji lesa. Zajíc usedl vedle něj a sledoval člověka, dub cítil, jak z něj srší energie. Zašveholil ušima a byl ten tam. Nemůže dlouho přemýšlet a povídat si se mnou, jako člověk, je moc upřímný..

Potřebuji tvé doteky, člověče.. nikdy se jich nenabažím.