Non - dictionary of the World - 2. Přísaha

Předchozí kapitola 1.

Hudba

"Ahoj."

"Ermh.. zdravím."

V téměř plné kavárně vonící po kávě, pochopitelně, Swen zahlédla Jeho. Toho, o kterém tušila, že jej právě zde nalezne. Měl jako vždy všechno oblečení černé. Koženou bundu pověšenou na věšáku, tmavý svetr, džíny a boty. Stejně jako jeho vlasy, jediné, co měl světlé a čisté, byli jeho oči. V duchu se rozplynula nad tou krásou. Krásou, která má ale své vady, pomyslela si intuitivně. Seděl u baru a popíjel to jeho víno.

"Neozval ses dva týdny," řekla pomalým mírně vyčítavým tónem. Právě ty dva týdny čekala a přemýšlela o tom, jestli je

špatné něco na tom, mu to vyčítat. Ale pro ni se to zdál takhle správně.

Před dvěma týdny když nic nezjistili o tom zvláštním incidentu, který se nijak nevyřešil, šli do restaurace, kde strávili zbytek dne .. i večera. Hodně dlouhou dobu si spolu povídali, Swen mu řekla i věci, které vlastně ani nechtěla povědět. Pak ale když začali mluvit o něm, on jí postupně dával sklenky toho vína, který opět objednal, a zbytek si nic nepamatuje. Což je špatné, ale nemyslí si, že by se stalo něco hrozného. Snad.

"Jo, vím, čekal jsem že to řekneš, " zasmál se, falešně, "já jsem měl víc práce a chtěl jsem to mít za sebou co nejdřív, tak... prostě nebylo času," odvětil otočil se zpět k baru, kde seděl.

Hbitě se posadila vedle něj a stále ho pozorovala. Když usedla, všimla si i přes ten špatně viditelný úhel, že obrátil oči v sloup. Na to hned musela zareagovat, protože jí to urazilo: "My se už teď spolu nebavíme?"

Obrátil se k ní s nadzvednutým jedným obočím a chvíli si jí měřil jako by přemýšlel, jestli jí tak jasná věc napadla až teď. Když se stala - nestala ta příhoda, pár dní po té to překvapivě nebylo ve zprávách. Měla takové podezření, že to policisté chtějí tajit před veřejností. Nezdálo se ji na tom věc, kterou jí potvrdil Damon, když našel podivné zrníčko, označil to jako za zdroj. Nic víc k tomu neřekl. Neměl nejspíš zapotřebí to říkat cizí osobě, jako je ona.

"Ne." Zněla jednoznačná odpověď. Swen se zamračila a v hrdle ji narostl knedlík. Takhle ji nikdo ještě jednoduše neodmítl. "Prosím? Zbláznil ses-" zarazila se, má pocit, že to přehání, protože ačkoliv se stalo, co se stalo, byl to jeho názor. Myslela si to tak, vždy dávala přednost a za pravdu ostatním, než aby si stála tvrdě za svým.

"Podívej se," dlouze se nadechl a pak vydechl, "já - řekl jsem ti něco, co bys neměla vědět, což znamená, že by ses měla držet dál, nejen z toho důvodu. V ten večer ses chovala divně a já nemám zapotřebí tě hlídat, chránit před někým ani nijak obhajovat," zdůraznil to slovo někým, "teď tomu nebudeš zřejmě ani rozumět, protože si vlastně nic nepamatuješ, je to tak?"

Swen nerozuměla, to má pravdu. "O čem to tu mluvíš? Co se v ten večer stalo?" začala rychle drmolit, byla naštvaná.

"To je ta věc, kterou nesmíš vědět," hleděl na ni pozorným pronikavým pohledem, až ji zarazila ta autorita v jeho očích. Proč?! Proč to nemůže vědět? Je v pořádku tenhle-

"A co když to chci vědět," odsekla mu a svaly v těle se chvěly zuřivostí. Měla hněv přímo pod kůží, aniž by k tomu měla nějaký pořádný důvod. Pak se sama sobě podivila. Kde je ta lhostejná maska, která ji vždy chrání? Rozhlédla se překvapeně po kavárně, aby zjistila, jestli na ni někdo divně nezírá, protože si myslela, že tohle u ní není normální.

"Neodmlouvej mi," odvětil ji. "Myslím to vážně," položil sklenku na pult a stoupl si těsně tam, kde seděla, "myslím to smrtelně vážně, nebudu mít s tebou žádné slitování, a pokud mě budeš hledat," vyslovoval to co nejzřetelněji a pomalu, "tak tě zabiju. Rozumíš?"

Pak se odklonil od její hlavy, kterou držel v dlaních a elegantním krokem odešel pryč z kavárny.

Swen tam ohromeně stála. Byla ublížená, ale zároveň rozladěná. Měla pocit, jakoby právě tímhle jeho rozsudkem se dostala do úplně jiného světa, který má bledé, šedivé a modré barvy, atmosféru, jako mívá chladný déšť. Aniž by si to včas uvědomila, praštila pěstí do baru. Zabolelo to, až moc. Zasténala a její další reakce bylo zmizet. Hned zmizet, dřív, než... než CO vlastně?! Na co myslela, co tušila?! Soustředila se na tyhle otázky, když utíkala pryč z kavárny noční ulicí, nočním Washingtnem, z rušné ulice Rangers fifty. Večer bývají lidé na ulici víc agresivnější, měla si dávat pozor, ale nemyslela na to, právě teď ne. Jindy by se držela rady Mamy Jo, která říkávala: "Večer je čas na čtení, ne po zgráňce po špinavých ulicích, kde se to hemží ožralými grázly."

Vítr ji v svištěl v uších, narážela každou chvíli do kolemjdoucích, kteří se po ní otáčeli, jiní jen zanadávali, nebo se dokonce oprášili. Jeden ji chtěl i uhodit, což se mu nepodařilo, neboť bylo moc rychlá.

Její hlas jí říkal: Dostaň se na střechu nějakého paneláku, teď hned, hned!! Křičelo to na ni a ona se tak stávala čím dál tím víc naléhavější. Po bocích už ji i provázela pichlavá bolest, jenže ona utíkala, jako by ji něco pohánělo, až se dostala na svůj vyhlídnutý, velký panelák a utíkala do schodů. Nemohla jet výtahem, nemohla, protože by nevydržela jen tak stát a nic nedělat.

V půli cestě ale přece tělo potřebovalo přestávku a ona ztěžka dýchala, rozdýchávala své plíce a své srdce v hrdle.

"Jste v pořádku?" promluvil hlas těsně za ní. Zrudka se otočila a zhluboka zase vydechla. "Ne, to je v pohodě. Jenom mám na spěch," odvětila stařence, která se na ni mračila přes myší oči a pomáhala si berlí. Swen prostě pokrčila rameny a už vykročila do schodů a nečekala na odpověď.

Doběhla na střechu, otevřela dveře a do tváře ji uhodil mrazivý vzduch černého večera. Vítr ji chladil její zpocené tělo.

Všude kolem bylo rozseto tisíce světélek, jako svíčky, jedna po druhé poskládaná, jedna podruhé souředně a logicky. Došla ke konci a nasála znova vzduch.

"Tak fajn," vydechla, "Tak fajn! Tak fajn, pane důležitý! Není pro mě problém nechat tě na pokoji! Jsi jen mizernej ignorant, který nestojí ani za pitomej pohled!" rozkřikla se výhružně do živého města a to uvolnění napětí jí dávalo volnost. Zvyšovalo ji to sebevědomí. Odpoutala se.

"A já ti taky něco slibuju. Ne, přísahám. Přísahám Bohu, že jestli ty se dotkneš mě, nebo mých blízkých, tak já tě zabiju a budu tě pronásledovat, dokud nechcípneš."

Rozhostilo se ticho. Teda, jak se to vezme, smysly země utichly, z města se ozvalo pár nadávek, kterým ale nerozuměla z té dálky. Dostal se jí hlas. Přísaháš? Opravdu přísaháš? Zněl naléhavě stejně jako předtím, když měla nutkavou potřebu jít právě sem. Ale ta otázka ji rozesmála. Rozjíkala se zlomyslně do města a sarkasticky zvedla pravou ruku: "Ano, jistěže přísahám. Ať mě peklo roztaví, jestli ho nezabiju," krutě řekla a z těch slov čerpala zuřivou kmitavou sílu. Začala poskakovat na jednom místě, měla potřebu tu sílu vybít, měla jí příliš, bylo jí příliš dobře - dobře z nenávisti.

Jedna její stránka to ví. Udeřila ji ta myšlenka. Co ví? Ptala se.

"Ví, jaká jsi byla jeden rušný večer."

Stejně jako předtím v paneláku, se zprudka otočila a polkla.

Dva metry od ní stál muž. Stál tam muž a měřil si ji od shora dolů. Jeho obličej ji připadal známý. Nikdy ho ale neviděla. Měl výhružný odstín šílenosti. Jenže tu šílenost skrýval stručný a vědoucí pohled.

"Kdo ksakru jsi?" zeptala se jen. Myšlenky jí vířily v hlavě, byla zmatená a prožívala každý okamžik jako vážnou věc.

"Jsem, který jsem. Víš?" Jeho hlas zněl stejně stručně, jakou roli hrála jeho tvář, s ničím se nemazlil.

"Jsi ten, který mě přivedl sem," vykřikla ještě dřív, než stihla postřehnout, co sama zjistila.

Ale nemýlila se. Byl to ten divný, naléhavý hlas, který ji hnal kupředu jako kdyby jí šlo o život. Když tohle zjistila, měla chuť se uklidnit a najít svou stranu osobnosti. Znervózněla.

"Je to něco, co ti dokáže pomoci?" odmlčel se a pak si sám odpověděl: "Ne."

"Nemel nesmysly. Pověz mi, co tu děláš," rozhořčila se.

"A co ty tu děláš? Víš to?"

"Nehraj si semnou. Nejsem hračka na hraní," udělala rychlý krok vpřed, byla příliš zbrklá.

"Vrať se do reality, Swen. Jsem tady, abych ti potvrdil tvou přísahu. Jsme rádi, že s námi chceš spolupracovat," rozpovídal se vážným tónem a taky vykročil vpřed, prozměnu pomalým, ale rozhodným krokem. Teď je od sebe dělilo několik centimetrů, cítila páru z jeho úst. Oči měl hnědé. Vlastně, hnědočervené, jak liščí démon, připomnělo jí.

"Co- co... ne.." zmátlo jí to. Musela se zamyslet znova nad svou přísahou a to co zjistila pak, ji zamrazilo, dostala strach. Tak veliký strach, že se přestala kontrolovat a dala mu facku.

"Odvolej to! Odvolej to hned teď! Nebo přísahám, že zabiju tebe!" křičela na něj a třepala s ním za ramena.

"Máš, co si zasloužíš," byli slova v její hlavě, které slyšela.

On ji sevřel pevně ruku a Swen zešílela, nešlo se uklidnit. Chtěla mu vyrvat oči z důlků.Chtěla mu udělat prostě něco. Cokoliv.

Vyhrožovala mu tam a chrlila nadávky ještě pár minut, dokud se on nerozhněval a tu malou dívku neshodil, neshodil jí ze střechy.