Já vím že si to nikdo nečte, ale tak co už :D Ani nevim jak to dopadne, což je celkem malér, ale něco mě snad napadne :D
Probudila se na temném místě. Temno ji doprovázelo doteď pořád, ale prozměnu nějakým způsobem prozřela a otevřela oči do černočerné tmy. Seděla. Ruce opřené. Kde to jsem? byla jediná otázka, kterou se teď chtěla dozvědět. Vstala proto a bezmyšlenkovitě šla rovno, i když nic neviděla. Bum do dveří, ano, trefila se. Sáhla s očekáváním na kliku a ony se pro její potěšení otevřely. Vlastně ani nechápala, proč by měly být zamčené. Jediné, co spatřila, bylo světlo. Všechno mělo světlý kontrast. Byla to malá kuchyň. Kuchyň s neznámými osobami. Dva muži a jedna žena.
"Co.. co se to.." hleděla na ně a oni na ni, ale s takovou potěchou a zvědavostí. Když nic neříkali, přešla ke stolu, kde seděli všichni tři a prostě se posadila a čekala.
"Takže co bude?" nadzvedla obočí. "Chci to vysvětlit," řekla přísným panovačným tónem. Mělo by to možná efekt, kdyby se jeden z nich neuchichtl do rukávu.
Zlobila se, že nic neříkají. Jeden byl, ten hnědovlasí, starší, střední věk, stejně tak tipla i tu ženu s blonďatým hárem. Třetí z nich měl vlasy černé, stejně jako jeho oči, to byl ten, co se uchichtl.
Trapné ticho ji tížilo, tak našla první dveře u linky a odkráčela si to k nim. Když promyšleným pohybem sáhla na kliku, objevil se u ní ten černovlasí, moc rychle na to, aby ten pohyb učinil normální člověk. Lekla se ho a začala couvat.
"Takhle to nepůjde," řekl hlubokým hlasem a vzal ji za ruku.
"Proč ne?" Swen byla dost hádavý člověk, milovala, jak se ostatní namáhají s argumenty, připadalo jí to vtipné, dost se tím bavila, ale v tomhle případě..
"Protože tě tu vězníme. A víš, bylo by blbé nechat tě jen tak odejít," pokrčil rameny a opřel se rukou o dveře.
Založila ruce. Stála si na svém. Muž od stolu se zvedl a vzdychl: "No tak se tu zatím pobavte, já si zatim jdu pro oheň," řekl zvláštním tónem a navázal spiklenecké spojení s tou ženou. Hm, skvělé. A? Co dál? Připadá si jako Alenka v říši divů.
"Nezapomeň na Charlieho," zavolala za ním žena od dřezu, a jak to dořekla, tak k Sweninýmu šoku, který ještě nezažila, chlap zamručel "jo," a vypařil se. Zmizel jako pára nad hrncem, úplně jako by.. jako by.. roztál.
V mozku ji začal blikat červený vykřičník. Kulila bulvy, dokud ji ten mladík nevzal za ruku a netáhl ji zpět do té tmavé světnice, kde prozřela. "Nne! Já tam nechci! Okamžitě mi vysvětlete, co se stalo! Hned teď nebo-" nedořekla svou větu, neboť přestala vnímat okolí a před očima jí zatancovala tma.
Ticho a tma. Ticho a tma ji doprovázeli na její nevědomé pouti. Její mozek nevěděl kde je, proč ta je, což se projevilo i na jejím spánku a jejích snech. Bloudila velikým labyrintem, který byl z živého plotu. Nemohla najít cíl, i když nevěděla, co vlastně hledá. Před cestou a na živým plotě viselo spousta, spousta klíčů. Když nějaký vzala do ruky, tak klíč spadl na zem, jako by byla duch a měla průhlednou ruku, za boha ho nemohla popadnout. Vyvádělo jí to z její odtržené realitní vnímavosti, jak to často ve snech bývá a pocítila bezmocnost. Po pár chvílích narazila na tmavočerného mladíka, který ji uhodil, jindy zase chlápka, který ji připadal povědomí.. měl v sobě nastíněnou stránku skryté šílenosti...
Našla truhlu. Když vešla do chodby, začala se postupně baculatit do půlkruhu. Její sen ji dovolil detailně si tu truhlu prohlédnout. Byla zlatá s červenými znaky rozprostřenými kolem ní, k tomu byla zamklá, zámek měl červenou barvu. Tohle si zapamatovala, což bylo zvláštní. Příběhla k té truhle a když popadla první zlatý klíč a její nohy, někdo jí položil ruku na rameno.
Kdo, to ale nevěděla, protože v ten moment se probudila.
Opět to bylo tmavé místo, no asi taky to stejné, pomyslela si s nechutným zjištěním, že kde by jinde mohla být. Zatímco tak seděla ve tmě, vzpomínala na své poslední dobrodružství.
Byla jsem v kuchyni a oni nic neříkali... pak ten chlápek zmizel a ten druhý mě chtěl umlčet.. no jo! On mě uhodil tak moc, že jsem omdlela. To ti teda nedaruju. Řekla s hněvem v ústech a nasupeně, stejně jako předtím, šla rovno, dokud nenarazila do dveří. Bóže, připadala si hloupě. Dveře se ale neotevřely. Oni mě zamkli, zjistila s podrážděním.
Otočila se do neznámé - komůrky a čekala, kdy si zvykne na tmu. Ale po minutě vyčkávání se nic nestalo. Jako by měla zavřené oči. Co to sakra! Nezbývá jí nic jiného, než se spoléhat na jeden ze smyslů - hmat. Natáhla ruce před sebe. Našla stůl, židli, o kterou málem zakopla, metr od ní postel. Šla dál a narazila na závěs. To přesně chtěla najít.
Odhrnula jej a ona spatřila okno a v tom okně... tmu. Vzpomněla si na toho chlapa co zmizel. Holka, tady čekej nečekané.
Není sama v místnosti, projelo jí myslí. Cítila to. Ve tmě se pohnulo cosi. To je špatné, to je špatné, co teď? Vždyť ten prostor byl tak malý. Byla v mezisvětech. Její vnímání bylo naprosto zmateno. Nemohla se spoléhat na své oči. Tohle jí nejvíce mátlo. Měla strach, velký strach, opřená o zeď zírala do pokoje. Ať už se začne sakra něco dít, nebo zešílím, zaklela v duchu.
Jako na povel, se něco doopravdy stalo. Byl to rychlý pohyb, někdo ji vzal za ruku a ona vyděšením vykřikla. Cizí ruka ji pustila a zakryla jí pusu.
"Ššš.. to je v pořádku," řekl hluboce posazený hlas ve velké blízkosti u jejího ucha. Zavřela oči, nic nechtěla vidět.
Odemkly se dveře a na místnost dopadlo světlo jako nějaká záchrana, které obklopilo obrys postavy.
"Krucipísek, chlapče, co ji tak děsíš? Já jsem se už lekla, co se stalo," zanadával ženský hlas. Hlas stále blízko u ní se zahihňal. Pak ji pomalu sundal ruku z úst a uvolnil ji cestu.
"Pojď," a v ten moment byla v kuchyni. Moc rychle. Ne, nevěděla jak.
"Chtěla utéct, zaslouží si to," pokrčil rameny černovlasí muž, ten, který ji předtím uhodil. Ten se teď na ni otočil a zase se jí vysmíval.
Swen nevěděla, co dělat. Byla příliš vyděšená a zmatená a taky utlačená ke zdi. Připadala si, a i vlastně byla, v jiném teritoriu, kde si nesmí nic dovolit, protože věci tam jsou jí neznámé a přesahují její vlastní moc. Musela se podřídit ostatním, jinak to prostě nešlo, i když to bylo pod její úroveň, hodně ji dráždila autorita a rozkazy.
A teď ji momentálně bralo energii, jak nevěděla, co se děje.
"Posaď se," promluvila žena a ukázala jí na židli s talířkem.
Swen se posadila, mladík vedle ní s jiskřivýma očima. Swen se otočila od něj na jídlo a zírala.
"Tak se najez," pobídla jí žena.
"Eliot by to už zhltl jednou zadní," pokývla na něj. V jejích očích bylo něco, co jí připomínalo výstrahu. Poslechni, nebo utíkej daleko, daleko odsud. Neodolala a musela zkusit své štěstí: "Já nemám hlad," řekla co nejzřetelněji a do hlavy se jí dral provokativní výraz. Nějak si tu energii vzít zpět musí, je její.
"Herdek poslouchej co ti říkám! Ani si neochutnala!" zařhmotnila a pleskla ji po hlavě utěrkou.
Panebože, to není normální. To není normální, co jsou to za lidi, že si tohle dovolují k úplně cizímu člověku?
Chvíly tak na sebe zíraly, Eliot jediný se usmíval, až nakonec Swen ten oční kontakt nevydržela a zeptala se: "Jste vy vůbec nor-mál-ní? Co proboha ode mě chcete?"
"Statečná holka," zakřenil se Eliot vedle ní.
"Tak a dost. Eliote, vypadni z mé kuchyně. Běž otravovat někoho jiného!" zahřměla žena s rukama zaťatými v pěst.
Eliot ještě víc zavezl do židle a nadzvedl obočí. "Nemůžeš to brát tak vážně! K tomu to není jenom tvoje kuchyň."
"Eliote," oslovila ho stejným káravým tónem jako předtím, "až přijde tvůj švagr, postarám se o to, aby na tebe použil oheň, takže nyní raději odejdi a já se o ní postarám," její slova ji samy uklidnili a ona se pak uvolnila, "nebo snad chceš, abych se já postarala o tebe?" pohlédla na něj s úsměvem. Eliotovi tentokrát úsměv zmizel. Byla chvíle ticha, jako kdyby Eliot hrál, že si rozmýšlí tu výhružku. Pak se pomalu zvednul, pohled pořád upřený na té autoritivní ženě a začal protahovat: "No dóbře, nó dóbře, jak si tedy přeješ," utnul to a ke Swenině překvapení, ztratila pojem o prostoru.
"Ale ona půjde semnó," v jeho hlase slyšela opět výsměch. Dveře se zavřely, za dveřmy tlumený hlas ukřičené a rozzlobené ženy.
"Né, ja nechci nikam!" protestovala Swen, když ji táhl tmavou ulicí, která vypadala jako tunel, na jehož konci jde vidět jen světlo.
"Nemruč a buď potichu," zaskřehotal. Swen si nyní prohlédla jeho tvář. Byla ostražitá. Očima kmital po stěnách, na které se jevily okna, dveře, akorát namalované, tudíž něco jako iluze. K ničemu jinému to nemohla přisoudit. Před očima se jí vlnilo a ty vlny ji dráždily oči. Povzdechla si a otočila se zpět k Eliotovi. Ten se zastavil před jedněma namalovanýma dveřma a vypadalo to, že o něčem přemýšlí a váhá. Trvalo to celou věčnost. Swen ztratila nervy, skočila před něj a otevřela dveře. Do očí jí na okamžik udeřilo, stejně jako předtím, oslnivé světlo, pak vše ztichlo a ona si mohla prohlédnout situaci.
Zezadu ji, nejspíš Eliot, položil ruce na oči, čímž ji zabránil ve výhledu. "Hej, no to snad už ne!!" Zařvala na něj a ten její vysoký křik ji vyhodil ze spánku.
Probudila se. Porbudila se naprosto zmatená a dezorientovaná uprostřed noci u ní doma vedle spícího Eliota.
Musela jsem to utnout normáně, jak v tranzu jsem psala dál a dál! xD a musím říct, že další kapitola bude to nejtrapnější , co jsem v mém životě kdy napsala xD takže jestli to někdo čte (což doufám že ne) máte se na co těšit --"
Žádné komentáře:
Okomentovat