Svět je prostě fascinující

A ať už učiním jakkákoliv rozhodnutí, soudy atd. tak... nejzajímavější a to, co mě povzbudí je to, jak svět dokáže být rozmanitej, jinej a prostorovej a stejnej v jednom okmažiku. Jak dokáže být na každém rohu, na každém zrnku píska, stébla trávy, cáry papíru .. originální. Prostě fascinující.

Jak dokáže učit pouhou myšlenkou, poznatkem.. nebo šťouchnutím. Jak dokáže vnímat sám sebe. Kolik rozdílných názorů má, že ho to může ubíjet, ale přece se drží vzdorovitě v jednom kole. A tolik nových západů a východů Slunce, které si s sebou odnese nový a nový dny a zážitky a úmrtí a narození.

A že se každý den klame a prožívá zklamání a a ve stejný okamžik prožívá naději a krok vpřed.

Tolik soudů.. tolik beznaděje, utrpení.. a bez toho všeho by to nebyl on. Svět - on.. směšné tmou tak říkat... ale ať už to napíšu jako zeměgule, lidi, příroda, celek, vesmír, to je jedno.. je to to samý..

Tolik smíšených pocitů a odstínů, které chci teď vyjádřit... jako když sním a ve snu přemýšlím kolik odstínů má láska a jakou barvu by měl každý ten odstín..

Mám moc moc dobrého učitele. Na kytaru.

Vlastně na internetu jsem četla, že napřed musí být utrpení, aby někdo něčeho dosáhl a že to utrpení není utrpení, ale dobrá věc a bl

ablaa.. no a v tom mě učí. Díky tomu, k čemu mě táhne teď už vím, že nemám trpělivost a spolehlivost a píli. A taky jsem pochopila, že ať už má někdo talent na cokoliv, tak že bez trpělivosti a píle prostě bude pořád na té samé úrovni. A já si nějakou dobu pořád myslela, že to vždycky nějak doženu a nebo jsem se vymluvila na přítomný okamžik.

Ale pořád jsem se přemisťovala z té strany k odlišné straně... a v podstatě někdo to může vidět jako že "studuješ a pak se máš dobře" a "žiješ život.. ale průměrně" nebo já nevim to je tady složitější asi, bo se to "žiješ život.. ale průměrně" rozděluje ještě na třídu "žiješ přítomně" a "žiješ nevědomě" a áno to je trpv zmatek, že?

No a tady je to problémový.

Protože já "uznávám" dvě věci, které se vylučují. Nebo se nevylučují, ale protínají, ale já tu jednu věc dobře nepochopila. Chci se řídit radou žít v přítomným okamžiku, neprahnout po budoucnosti.. a zároveň se chci někam dostat, někam víš s tou kytarou.. a tohle je těžká cesta, aspoň pro mě.

A proto to jde tak pomalu. Učitel říkává, že i když hraje někdo pět let, tak se v podstatě nic nenaučil.

On má tolik rad, měla bych si je začít zapisovat.

Třeba dočasné úsilí nestačí. No prostě.. jde o to, že ty dvě strany - utrpení a "dobro" (nevim jak tomu volat) tu vždy budou. Musí být. Pro toho, kdo se duševně nechce rozvíjet. Ten druhý si už nějak najde cestu k tomu, aby to pro něho dobře dopadlo, akorát na té duševní úrovni. Prostě... a každý si vybere jestli napřed bude prožívat utrpení a pak to druhý nebo naopak..

____________________________

Tohle vše se teď odehrává v mé hlavě. Myslím, že to ještě jde, né? :D