Tož nevim jak to pojmenovat no :D

Tři etapy: Jméno na kameni, Květy vyrůstají z mého hrobu a Změna

Noc se rozezněla od tóniny indigově modré.

Spokojila by se i se šedí. Zrovna když se nad postelí vznášely těla, jen tak,

zhasínali svíčky jen tak,

a květy padaly k zemi, ke svým kořenům, ke svým hrobům, i krajina na druhém konci pěšiny upřela své rozespalé smysly do pohádkově temného lesa.

Vítr se hravě otíral o její boky.

Chvíle, kdy jí zbyla jen jiskra v očích.

Úsměv, a nesmazatelná čistota plápolající z nikdyneumírající pokoře k životu... v jejích očích.

Pocit, že společně s tlukoucím srdcem si s sebou ponese intimitu svého nekonečného vesmíru - až do konce posledního nádechu.

A když jsem do těch očí pohlédla, začal znít... jediný zvuk v mé hlavě...

o hořícím plameni... v opuštěné divoké krajině zmítající se vychřicí,

o vtisknuté vlajce ve tvém srdci,

o tom posledním nádechu.

o tom, že ta píseň nikdy nepřestala hrát (jakoby nikdy nezačala)

o našem úsměvu, z očí do očí, o náhlé větě "když to nedokážeš říct slovy, řekni to doteky."

o tom, kam vítr odnáší slzy

asi daleko.

A vše potemnělo.

Když jsi začal emoce vyjadřovat tancem.

Byla v tom možná agresivita, možná zoufalství...

a pak taky objetí pro to všechno

a tu intimitu svého nekonečného vesmíru jsi tím tancem

uzamkl

dokud jsi nepotkal mě.

:DD