Marian

Byla jsem pohlcena

Všemi těmi slovy

valících se jak proud

Ale to nebylo to hlavní, co mě tížilo, ale byl to základ.

Nechápala jsem, jak.

Slyšela jsem jen volání, které by mne mohlo vytáhnout na břeh.

Ale byl daleko. Viděla jsem hlubokou modř a ještě hlubší azurovou prolínající se s indigem. Užaslá nad tím, i těmi slovy, jsem všechen vzduch, který nabídl mým plícím a mému tělu žít, vypustila.

Pryč. Všechno Pryč.

Za jak dlouho? Ta hluboká modř, vlnící se do nekonečna, jako temné a okouzlující víly, mě začala obklopovat a já si začala víc než uvědomovat, že se stávám její součástí.

Pryč. Něco říkalo pryč. Rozhlédla jsem se, otevřela oči, ale nikdo tam nebyl.

Nikdo tam nebyl, kdo by mne zachránil.

A dělo se to pořád.

Vlastně nic se nedělo a to bylo to, co nejvíc mohlo vyděsit mou osobu.

Voda, dostávala se mi všude, začala jsem s ní splívat, s její melancholickou a hlubokou podstatou.

Stala jsem se tou vlnící vílou, stala jsem se kapkou, součástí celého oceánu. A to vědomí mě naplnilo něčím, co nedokážu popsat.

A v tom mě z toho podvědomí někdo vytáhl a já musela opustit to, s čím jsem se smířila.

Vždy, když tohle udělám, zjistím, že patřím jinam.

Začala jsem se dusit, potřebovala nutně vodu dostat ven, zatímco kyslík, který byl teď plně k dispozici, dovnitř.

Otevřela jsem oči.

Marian.

---

_________

Tady je text té písně, ono to spolu úzce souvisí. A ještě úžeji (?) souviselo s mou myšlenkou. Tak dokonale.

V moři tváří, v moři pochybností,
v tomto krutém místě tvého hlasu nad vírem,
V pouti této lodi bláznů padám dále dolů.
Jestli mě vidíš, Mariane, natáhni se a vem mě domů...

Slyším tě volat, Mariane,
přes vodu, přes vlny.
Slyším tě volat, Mariane,
slyšíš mě, jak také volám
zachraň mě, zachraň z toho
hrobu...
Mariane...

Mariane,

cítím tíhu nade mnou,
a ten tlak je příliš silný
na hluboké nadechnutí.
Dýchám dlouho a těžce,
abych spolkl vodu a usnul.
Umírám ještě déle,
pod smrtící vlnou.
Mariane, myslím, že jsem hnána
tímto mořem, které mě zabíjí.