Fenomén, obhajoba a pokoj

. . . Slepý osel.

Neberte si to osobně, pro mě teda je fenomén. Ále couž. Nevadí. Jsem to přece já. Nádhera.

Ale ten fenomén.... je jen fenoménem. Jako kus hadru je kus hadrem. Jako žirafa je žirafou.

• Tělo.
• Mé problémy.
• Mé myšlenky.
• Smutná ukájecí hudba.
• Můj zanedbaný čas

• a počítač plný toho všeho - článku, myšlenek, písní, obrázků, problémů.

Proč to sem píšu? Protože mám potřebu se obhájit.

• a kytara a noty. A zpěv.

Ten sen.... sen sen sen... který mi dal tolik podmětů... mi vrací vážnost.

Tohle jsem já.

__ňaf_

Tohle jsem já v tomhle pokoji, plačící, čím déle tohle píšu. Tele.

Tohle množství, to jsem já. Tenhle článek, to jsem já. Ten pocit, že je toho mnoho, to jsem já.

Proč teda brečím, když 'já' jinak znamená ztotožnění s myslí? Proč?!

Panebože, ten stín v mém pokoji. Ta atmoška, ta wifina. Ten pohozený papír, ten talíř. Je to zde. Tady. Všude.

Jsem sama samotná se sebou.

Ať už to zní jakkoliv ... ta vážnost bez té lehkosti, nadhledu, i když tam třeba není nadhled, humor... a zní to směšně a duchovně atd..

Ne, není to jedno. Je to nekonečno.

Ne, není jedno nekonečným. Je jenom nekonečný. Teď.

Vždy to budu já. Vždy a vždy a vždy a ještě jednou vždy.

Snad už nikdy.

Zbavit se něčeho... zbavit se všeho toho, že se toho má někdo zbavit...

Počkat, co to melu?

Tak jinak. Nebo ne.

Právě... právě jsem ... neee já to neřeknu... ale tak řekni to, ne přece...

Jsem se zbavila toho "učení" ...

"tady a teď není třeba"

A.... zbyla jsem si sama pro sebe. Pro všechny. Pro babičku v druhé místnosti. Pro mámu, která přijde zanedlouho z práce. Pro dvojčata Julču a Káju, pro Divoky. I když mě třeba nikdo z nich nepotřebuje.

Zbyl jsem si pro sebe. Bezpohlavně.

Tahle svíčka....

---

Tohle je můj pokoj. ... Právě jsem nalezla svůj pokoj. "Proč si to fotí?"

... víte co to pro mě znamená?! Naleznout v hmotném něco tak duchovního... a přitom něco, v čem jsem byla pořád.... pořád před očima, pořád v tom... a ten pokoj.... se mnou je pořád... ale já?...

Prohlídněte si ten čurbes, nebo smysl toho, proč zrovna tohle si sem dávám.

Jsem to já se vším všudy, jsem tam dennodenně.

Jsem to já tak obyčejná. S tolika slovy na jazyku. S velkou flustrací, ztotožněnou.

Jsem tou, která je zblázněná do Partičky, u které se směje. Ta, převlečená pod oslím kožichem, pod kterým dumá a huláká.

Ta, která si holduje v Míši.

Ta, která miluje svůj hlas a proto si skoro pořád zpívá.

Ta, která by chtěla přijmout vše, až nakonec odmítla všechno... Ta, které občas přijde vše z jejího pohledu tak jednoduché, až se za to stydí, když zjistí, jak to ostatní umí prohlédnout.

Ta, která změnila svůj noční režim, když zjistila, v kterou dobu vládne inspirace...

Ta, která nikdy nechce vstávat dřív, než od 12, aby si pak jednou mohla vychutnávat rána, které se stanou neobvyklým narozením...

Ta, která občas nechápe, že to, co si myslí, není pravda... a že všichni dospělí nelžou.

Ta, která má jedinou neskutečnou kámošejduníčučku Kaču, která nechápe jak má dobrýho tátu a nadání.

Ta, která si oblíbila Spiiiidyho.

A tu, kterou fascinuje svět.. který přehlíží. Nééééééééééééééé váááááááááááááááá dííííííííííííííííííííííííííííííííííííííí. Nevr májnd, nevr mór.

To je neskutečný.. jak jsem se vyřešila, tak začínám myslet na ostatní... jako bych jim to chtěla vynahradit.. ale ne, vše bude jak bylo... ale nejde to vysvětlit, nebo se mi spíš nechce..

Nic jiného ve mě teď není. Jen tohle všechno.

Panebože. o_o

Já jdu žít. Do svého pokoje. Domova.

Ahoj.

(ale to je nezačátek a nekonec)