Oukej.
Fájn.
Oukej.
Fájn. Rájn cvájn.
Ještě se vzpamatovávám.
Ještě se vzpamatovávám.
Jako když mi učitel po hodině hudebky řekne "Vzpamatuj se Andreo!" a já vím, že prostě ví a já nevím, ale cítím vše možné.
Nebo když jdu po ulici, v uších mi doznívá tělesné ticho jednoho určitého profesora, s kterým jsem se setkala zatím jen jednou a snad né naposled a slova "Stojí sama nad sebou," a nestarám se, jestli mě lidi vidí brečet a ani se nestarám, že to zní moc zvýrazněně, i když je to jen malý neurčitý moment schovaný...
Nebo když se ze všech svých sil snažím normálně usmívat a to si ještě neuvědomuju to teplo, o které se semnou podělil Ondřej. A pak stisk ruky.
Nebo když jedu autobusem a prostě jedu. A nebo když se snažím vyfotit ten západ slunce, ale baterka se vybíjí.
Nebo když se prostě bojím. Bojím. BOJÍM SE. Bojím se. Nebo když v noci nespím a zpívám si to nebo to nebo to
a koukám na jednu jedinou hvězdu a usmívám se a bojím se.
Nebo.... když cítím bolest na patě zpívat. A tančit. A vlnit se. A cítit jak pulzuje..... Bolest tu je.
A nebo... o čem jsem to chtěla psát?
Nebo když se mi láme nehet. A já z toho mít depku. Já mít depku z nehet! HA! Ha! Ha!
A nebo když je šok.
Nevím co je to šok. Nevím jestli nevím nic.
Výdech nádech.
A tady to je. Prosté bytí, stokrát omílané. Bytí, pití lití slití.
Žádné pocity, žádné myšlenky, žádné žádné.
Tady je žádné.
Je to tady i není. Pořád! Pořád vám to sem budu dávat. Stokrát. Stoajednakrát a třikrát a čtyřikrát.
Kolikrát budu chtít.
Tak se VZPA-MA-TUJ-TE.
A nebo ryba. Zdechlá ryba. Té si vážím. Protože tam v tom okamžiku byla. Neměla oči v důlkách, vlastně nevím, kde byly ty oči, nebo jestli tam byly? Nebo nemo o_o
Ale... Pamatuji si ji. I jak smrděla. To pamatovat.
A to, že si ji pamatuju a je to nedůležité, tak právě proto to tak žeru. A pak stejně nežeru.
Ťaf.
Ťuf.
NÉÉÉ ;_; ať už napíšu cokoliv... kdykoliv... kolkokoliv.... přijde sestra nedokonavá.
Přijde sestra časová a sebere to.
Né že by mi to vadilo. A jo vadí. A teď zas nevadí.
*ždímá ždímá*
NUŽE. Budu se vzpamatovávat 15 dní. Třeba.
Ale budu.
Třeba. Domácí chleba.
Nebo mě najdete někde ve škole jako člověk. A budu všem říkat "coje" ... a budu všem říkat "tý jo" a ne nebudu šťastná. Budu nespokojená.
A kdoví co bude. Míšo, ty to víš, že.
A jáá... myšlenky sice jsou, ale ty myšlenky, které možná ovládají pocity, necítí nic.
Ale Džony... tohle vůbec neposlouchej ani to nepotřebuješ... ale jsi pořád svůj ^_^ Nikdo tě nemůže ukrást.
Stejně jako já.
Nebo kdokoliv jiný.
Třeba Káčka. (jako její foto)
Fájn.
Oukej.
Fájn.
Oukej.
Pá, už musím zhulenci. ^^
A při poslechu "I went to heaven" malý človíček přivře oči a tiše dodá:"Právě jsem zjistil,
OdpovědětVymazatže to nebe
je tady na Zemi.
Právě teď
a právě tady.
Jen jsem to potřebovalněkomu
a od někohoukázat."A když ta slova dozněla, uviděl jsem "sweet dreams", jak se bázlivě krčí před "sweet reality" ...*a pořád se vzpamatovává*
*a poslouchá*
*a je*
*_*
.
No tedy, super. No commnet :-)
OdpovědětVymazatTak já nevím, když jsem si to tu tak toto:-) četl tu, tak jsem se Ti na stará kolena rozmiloval samou láskou - samozřejmě, že ne tou tělesně tělesnou - Ech, to ne, ale tou duševní či takovou nějakou ( však víš ) A jak jsem si to tu tak četl dále a poslouchal Janku Kirschner a zaléval jsem si hrdlo kapučínem ( čokoládovým )bez vaječného likéru, tak jsem byl úplně, ale prostě... no prostě unesený... kamsi do svého nebe na 9 654 788 989 poschodí, kde už namísto ptáků, jen samí andělé létají a trilkují na takové ty gýčové housle. A jak jsem to četl dál, tak v srdíčku bylo hodně ohně, až jsem myslel, že asi umřu na samovznícení ( to teďka hodně frčí ) Za chvíli budeme na náhrobních kamenech číst - zemřela samou láskou na samovznícení duše. A když jsem si to četl, měl jsem úsměv od ucha k uchu, až jsem se začal podobat tak trochu na netopýra:-))) Podíval jsem se proto do takového malého zrcátka a teda, to Ti povím, to byl ale ksicht:-) Pohled pro Bohy:-) No, co Ti budu povídat. Ty jsi takový můj tajný miláček a vždycky mě dostanou něčí slzy - to jsem hnedka rozteklej jak tavenej sýr, jen namáznou na chleba a sníst. A proč jsi vlastně plakala? To z toho doteku? Z toho tělesnýho tepla? Dneska mě například v práci navštívila nečekaná pracovní kontrola. Taková jedna dívka, takové vyžle to bylo, metr padesát šest, oči jak modrý oceán a když mi podala ruku, tak hnedka bylo teplo jak na sahaře - a to jsem taky byl hnedka rozteklej, jak ten tavený sýr. Bože, ale ty oči - celý život bych se vydržel do nich koukat... Ach...
OdpovědětVymazatEch...
Asi jsem se tak nějak roztoužil... :-)))
[1]: Tak. .
OdpovědětVymazat[2]: nou koment na nou koment :)
[3]: :')
Co říct než nic. Jsi malé srdce, prostě se NEDIVÍM. A nebo jó.Jako "slzela" jsem, z toho ticha, když mluvil.
Z té nehybnosti, když se pohyboval.
Z toho klidu a z té jasnosti, když vysvětloval něco pro někoho tak obyčejného, jako je správné držení kytary. Achjo, malé srdce, on byl tak NEOBYČEJNÝ, jako jsi ty.Panebože, pokud mě bude učit příští rok tak já prostě.. o__o
Děkuju.
[3]: Jo a...
OdpovědětVymazatza a)"jak jsem tak ten tvůj komentář četla, tak jsem se jen tak rozbrečela, a jak jsem to tak četla dál, tak jsem se zas smála, a pořád se to tak střídalo až z toho vznikl takovej novej pocit, kterej se jemnuje: MuheBue"
za b) *sehne se pro spadlý lístek od růžové růže, vhodí do bílé obálky a schová do schránky tam někde u branky do zahrádky malého srdce*
To jen tak. Ťuf