Ta cesta

Tu cestu, která není, si nějak najdu. Prostě. Ale musí něco skončit.

Pro mysl určitě něco skončí, když si to nastolí. Ale.... mohla bych to vypnout.

Zbyde jen to černé.

V noci se to taky vše vypíná. A vidíte co se stalo s okolím.

Vidím, že nevidím.

A včera bylo takové ticho, které se nemohlo nikomu vyzpovídat. Ale je tu věc, které se nezbavím, ani se neschovám. Jéé.

Tak já pujdu.

Ale ono to zas tak moc nevadí. Když to dobře nechutná, jů. To víte. Když máte zpola zkysané mléko, budete mít i trochu sražený puding.

A nejchutnější na tom pak bude ten piškot.

Nevím o co tu jde, ale budu se držet toho, čeho vždycky.

Vždycky jen toho člověka. Panáčka. V erbu.

Toho lidství.

Občas víc, občas, no.

Ale. . . budu pamatovat na to, že ten polosražený pudynk jsem řídila já. Přesněji řečeno, oko, ruka, vařečka a pak to, co se nehýbe.

A oheň.

Víte, je tu i druhá miska, která nemusí ještě být vychladlá.

Á kdyby si to tam jen tak neexistovalo. Víte, to, že mám hodně slov na jazyku, něco znamená.

*písk, písk, písk, písk. . .*