Já nevím.

ŤAF.

Já a nevědět. Ego a nevědět, něco nádherného, děsivého, vzrušujícího, mrazivého.

Jelikož se lidé nenarodili s dvěmi těly srostlé k sobě, předpokládám, že tělo má zůstat bez dalšího těla.

Duše nebyla nijak spletená s nějakou další, překpoklady k tomu, že tak to má zůstat.

Samotná zářící na svém místě.

A naděje. Je dost odsuzováná významem, který se schovává pod slovem "já".

A srdce. Které se schovává pod slovem. A také pod slovy a větami, tak aby... no... tak nějak aby to prostě nebylo viděno.

Chápu ty kapky deště, některé ale.

Tak tím to tak nějak končí, ne?

Ne.

Takžééé, jo. Kdepak ty srdíčko hnííízdo máš. Odkud ty srdíčko tak hezky zpíváš.

Tak jo! No tak JOO no, buď jsem tak strašně moc citlivá!!! A to citlivá v sobě nese právě ty blbé zápory i bláblá lázeňské oplatky.

Proto se možná mluví o srdci z betonu.

O čem to proboha mluvím já?

O stromu, odhalenému i horkému i chladnému vzduchu, vítru a toho všeho.

A jak bylo v seriálu Grimm, "teď jsi moc zranitelný"

a mě se to tak líbí i nelíbí.

Omlouvám se. Velebnosti.

A sama před sebou si mohu být zranitelná, mohu být chudinkou... a přec se neodsoudím... ale mohu se pochovat, obejmout, místo toho "sebelitování".

Ani si nemusím říkat to, že to je prostě jasné... místo toho si řeknu, že si to mohu opakovat pořád, protož mne to uklidňuje.

No a to všechno proto, protože sebe nevidím z venku... nevidím, když někdo něco řekne jako prázdná slova, která do mě praští takovou tou divnou prázdnotou.

Něco osobního...

Každá oddělená duše ti prostě může ublížit!

Dokud se nepodíváš na tvůj strom otevřený vzduchu.

Chápeš to, Andrejko?

Chápat to nemusíš, ani cítit, protože možná že to zapomeneš, i ten pocit.

Hlavní je cit... a nulové je černé plátno pod tím citem.

Ale dost o tom...

Ať už tomu všemu rozumím jakkoliv, ty úrovně a lázeňské oplatky.... večer se spíí, takže

o_x