Třeba nikdo nepotřebuje lásku.
Třeba jen ona sama... tajně.... o sobě přemítá, převaluje v sobě slovíčka lásky o míru ...
možná že na to pak i zapomíná.. mrška jedna maličká, ty bronzové vlnky cítím, ee jo.
To musí být totiž vše tajemstvím *řekne ztišeným hlasem, až šepotem*.
Proto posílám sto hubiček, sto pusinek. Tisíce polibků... a aspoň pět jednohubek.
Ale nevím komu. V tom je ten vtip. Komu. Někomu. To je jedno.
Možná že to posílám jenom obrysu. Tomu tmavému.
To je moc krásné a milé. Ani nevím, co na to říct. Kdo bude mlčet se mnou?
OdpovědětVymazat[1]: Třeba já. A třeba jen samotné mlčení, samo, skrz sebe, bez příčiny ...
OdpovědětVymazat