Přišla jsem na to.

Přišla.

Snad to nezapomenu, musím to hned napsat.

Proč tolik miluji hudbu a to v každých případech.

Protože hraje ve mně.

Protože pluje ve mně.

Slyším ji v sobě.

Tak se ucho slyší. Můžu se odrazit jen od toho, že hudbu slyším.

Zní mi v hlavě, ne?

Je tajemná. To mi ladí k uchu mému. Nejde uchopit smysly. Nemohu ji fyzicky pohladit, nemohu ji vidět, nemohu ji ochutnat v ústech. Nemohu zachytit její vůni.

Brána, přes kterou přichází hudba, jsou uši. Jeden smysl.

Jakmile projde tou jedinou bránou, už ji mohu ochutnat, pohladit ji nebo si ji vyjevit.

Odměnila se za to, že pěti smysly ji poznat nemohu.

Ona mi to taky nemohla umožnit. Hudba.

Dokáže existovat jen v něčem hlubším... v něčem, co nedokáže být zachyceno, stejně jako ona. Tam přežívá.

Rozpouští mě.

Nutí mé srdce hnát pocity nahoru, do slz.

Tak proto! Hudbu přitahuje to, co mám ráda já. Své nitro. A proto ji miluju.

Kolik možností se teď ukázalo, popsat hudbu, vysvětlit ji.

A abych nezapomněla - hudba nemyslí.

Hudba nepřemýšlí.

Sice možná jde do hlavy, ale přímo do středu. Ona ví proč.

Tam kde je rytmus. To ji přidává na kráse - bušící srdce.

Tam už vidím teplé barvy klavíru. Tam už ji mohu obejmout, prostorem, který se rozplívá, čili žádné objetí to teoreticky není. Objetí, ale opakem fyzického. Zatímco fyzické "uvězní", to uvnitř Vás táhne do všech stran.

Přišla. Proč? Proč to najednou smím vědět?

Už si nepamatuji odpověď... snad jen... naslouchat hudbě je odpověď? A víte proč?

Protože upozorňuje na ticho.

Na svůj protiklad. Nejsem si jistá, jestli je to další bod plus, další bod vyjímečnosti. Dalšího rysu hudby. To dělá totiž asi každý protiklad, že sám sebou upozorňuje na ten druhý.

Kriste... jak hluboká ještě jsi, studánko... Čím déle tohle píšu, tím víc důvodů přichází... hlubších.

Protiklady mohou dávat obojí. I štěstí, i utrpení. Láska může dávat štěstí a utrpení... protože tím umožňuje nenávisti činit totéž, proto pak mohou splynout. No, fajn. Ale to už jsou spekulace a povznešená slova.

Přišla jsem na to a uchopila díky svým hluchým uším.

Oni jsou totiž opravdu hluché, rozbité, v některých okamžicích totiž nenaslouchají vždy. (reklamace neprošla, nemám záruku :))

A i přesto...

V posledních zimních časech mě to začalo zajímat, poněvadž jsem na to nemohla přijít, proč pořád poslouchám a plácám se v tónech, ale to nevědění se mi taky zamlouvalo, protože to nijak neuškodilo :)