Trvá to dlouho

Beru všechny nejprocítěnější momenty a pohřbívám je. Hnědou hlínou sypu dost hluboko, bez hrobu.

Dost hluboko na to, aby mohli vylézt druhou stranou ven. Tomu se říká dualita, poví mysl.

Všechny mé nejprocítěnější momenty mi dávají... naději. Že jsou delší než momenty a že mají sestru věčnost, která na mě čeká až skončí smrt. Jen podotýkám, ne, až začne smrt, ale až skončí.

Jakmile jsem ty chvíle poznala, očekávala jsem je. Bohužel věčnost nemá důvod na mě čekat.

Všechny mé nejprocítěnější momenty, ať už z pohledu zlého, či dobrého... mi vytrhly právo je pohřbít a přitiskli se blízko ... ke mě. Všechno. Jsem ale stále otočená zády... tak co vlastně chtějí?

Přijmout? Abych co? Chtějí znovu pohřbít?

Asi jo.

Protože... tohle je smysl. Smysl, vidíte? Smysl je s myslí zajedno.

Do pekla s těmito uvědoměními. S tím pozorováním, pozorností. S těmito pocity. A nebo do nebe. Poznali mě, poznali peklo, jak se jim bude dařit v nebi? A jak mě?

Peklo jsem nepoznala, to vím. Peklo vypadá tak, že představivost jede na takový plyn, až se sama sebe zděsí a začne se báti sama sebe. To je má doměnka. Hm. S touhle teorií by se ale dalo ještě pohrát.

Sebe jsem taky ještě nepoznala. Něco jako: "Ahoj, já jsem ty," a potřásnutí svou rukou jsem ještě nezažila, zkrátka nemohla jsem.

Á to nebe. Poznat nebe. Nabízí se odpověď, že představivost se rozplynula. Ale proč, to je mi záhadou. Stejně tak s peklem... proč by sakra představivost jela na tak vysoký plyn v autě Impala?

Á dáme si rohlík.