středa 13. března 2013

Tvoje zatracené ego, to jsi ty

Tohle jsem napsala... asi skoro před rokem a pořád se k tomu vracím... teda občas. Aspoň třikrat za ten skoro rok. ;-D

Ještě jedenkrát se nadechni. A znova. A ještě jednou. Třeba příští nádech bude poslední. První v tom okamžiku, ale poslední.
Třeba tě pak vše přestane trápit. Nebudeš moct se hněvat na to, že vítr si pohrává s tvými učesanými vlasy.
Třeba pak uvidíš, jaká síla nutí trávu růst. Pak se už jen tráva bude ptát, proč už se teď nesměješ.

Kolikrát tohle prošlo, uběhlo. A kolikrát jsi to zvoral. Tisícero šancí, ani jedna správně.
Víš, totiž... pořád to budeš jen Ty. Bezpohlavní Jádro celého problému. Pořád to bude jen plevel a suchý list.
Jenom to, co jsi ze sebe udělal. Jen to, co z tebe zbylo.
Každého ubyde.
Je to nerozměrné tohle bezčasí.
To bezčasí, kdy není utrpení, k vůli strachu. K vůli strachu se toho děje hodně, dokonce všechno. Naprosto.
To bezčasí, kdy se ti to jen zdá. A řekni mi, zažil jsi aspoň v tom snu něco, co je stálé? Co stojí za to?
To bezčasí kdy budeš utíkat, pořád dokola, i když tě nikdo nehoní. Jen tvá omezenost.
A stále posloucháš jen tu jednu melodii života a nic jiného ti není dobré.

Ať už být fascinován... být zatracován... pořád mít nějakou naději, pořád mít na na jazyku u sebe slova...
Je to jako když ti v rukou zmizí voda.
Je to jako když ztratíš mravence z dohledu. Jako když ztratíš kontrolu.
Je to ale tvá výživa. Sebe se ptej. Je to tvá beznaděj, tvé úmrtí.
Tvá cesta kolem pekla.
Ničí jiná. Nedokážeš myslet za jiného. Nedokážeš vnímat své tělo někým jiným. Ať už v sobě cítíš tu duši, nebo ať už se modlíš, abys jednou byl zpasen.. ne. A přece ano.
Tohle je konec. TEĎ. Něco skončilo. Ale... k vůli strachu něco nového začíná. Jdeme vstříc.

Tvá poslední píseň, tvůj poslední zvuk tvého hlasu... ať už je ta píseň sebedokonalejší.
Jsi mrtvý. Vždy jsi byl v tomhle bezprostorovém bezčasí a už nikdy nebudeš ani mrtvý ani živý.

p.s ano, pořád to budu já. pořád si budu pohrávat se slovy a ony nade mnou držet kontrolu. pořád budu mít syndrom smutného klauna a nebo taky ne.

2 komentáře:

  1. Jestli chápu správně a pokud problémy nás přemohou a smutek nás dusí, rozdělme své problémy na malé kousky, abychom byly schopni nosit je, jeden po druhém. Proč tedy ta malomyslnost, žíjme věčně.

    OdpovědětVymazat

Nějaké trvání

Když tak to století čekala zjistila, že nemůže žít bez dechu *prudký dech* jenž se skládá a skládá, podobně jako střípky z rozbitého hrnku a...

Archiv blogu