květ života

Zabít tento život. Zrovna, když slova jsou zvolena tak pečlivě. Ostatní miliardy slov neměly tu odvahu. A stále nemají.

Pár jich má.

A to: Živote... nikdy ses ještě nepoznal. Ne. Zemřel bys. Totiž.

Zapomněl bys tvé převleky, zapomněl bys, že na konci toho a na začátku ničeho jsi to zjistil A zapomněl.

Ty, Živote, máš tolik šancí. Tolik vsuvek, podvsuvek a ráj.

Asi, víš, to píšou slova mající odvahu, tak nevím. Živote, ty nemáš naději.

Ty jsi jen děj. Nejsi žádná naděj. Vždy jsi miloval smrt nenávistí takovou, jaká byla jen tam, za branou, do toho ráje před rájem.

A to tě tvoří životem, živůtku. Tvá jedinečná smrt. To ty jsi má slza, která padne pouze na to oblečení a tomu se říká ta chvilka.
Zničit tě? Zničit sílu? Ví někdo, jaký význam přebývá na síle, když se jí stane?

Smrt ho neničí.

Mož-ná myšlenka, která by si musela napřed uvědomit, že je k ničemu a nenápadně zmizet, zaniknout a splynout.

Ale, jestli se to někdy stalo tak... tak v ten den, v to dnes, vykvetl květ.

Jestli se někdy stalo, tvá smrt je právě teď... a v tu chvíli vykvétá svět.

(Juhů jaký čupr rým :D)

A to prostě musím vylít, vypsat, já tě tak zlobivým způsobem miluju jak nikdá.

Tak fajn, a prozatím shledávám tento pocit jako unášenlivým.