Zákoutí, kam se ráda vracím

Tohle jsem napsala v hodině češtiny, když jsem nechtěla dostat za to pětku a normálně i když jsem to psala v tý rychlosti, tak tam nemám žádnou gramatickou chybu, to se mi stalo poprvé snad o_o. No ale asi to učitelka jen tak přehledla očima jak tak koukam xD
No a zdá se mi to jako něco, co sem patří, takže lets ček yt :)

Zákoutí, kam se ráda vracím
Procházím se po poli, může být něco kolem osmé večer.

Kdybych měla popsat své nejoblíbenější zákoutí, bylo by to právě to pole, mraky a západ slunce.

Tak obrovské zákoutí, tolik barev. Stačí se někde posadit a pozorovat. Každý den je jiný a mě to víc než říká to, jak jsou každý den jiné mé pocity, myšlenky a rozhodnutí.

To prázdné pole, kde není vidět ani živáčka, mi promítá prázdné plátno v mé hlavě. Všechny ty mraky a slunce zas hloubku mé duše. Je to zvláštní, že duši nikdo nikdy neviděl, proto západ slunce je její nádherný odraz, jak si to uvnitř představuji.
Duši si nesu všude s sebou, oblohu mám nad hlavou každý den. Na to pole se ráda vracím, cítím se tam svobodně a můžu tam přemýšlet. Když tam sedím, je to jako sedět v zákoutí mé duše.

No fajn, ale jde hlavně o to spojení, že je to všechno jen odraz a je to uvnitř!!!! xDD ._.