KURVAPIČA JSOU PRÁZKY

Předevečírem jsem pekla čokoládové suflé. Byla jsem tedy hodně v kuchyni. No ano. A jak to tak dopadlo, tak jsem skončila u stolu s mamkou při pojídání sopek, už se stmívalo a nebylo rožlý a mama furt povídala.

Tak jsem tak přemýšlela pak, kolik mam je tak povídačných a upřímných a vsoběprostornalezlých a říkala jsem si, že jen zatím ta, co tam sedí. Ona sice mluví o andělech a kartách kyvadlech, co už já neberu vážně a tak. Ale za tu dobu co šla do sebe (vysloveně) se nehorázně změnila a ona si to uvědomuje. Za ty poslední dva roky toho o ní vím víc, než za těch předešlých 14 let. (teda 15 dokoulí o.o)

*odkašle si během krátké chvíle, po té pokračuje při pohledu do hořící svíčny*

Víte, o prázdninách se většinou dělá co dítě chce. *vzpomene si na slova "ever was, ever is, ever will be" se zhuleným tónem i obličejem Evana* Jo, je to tak, *vně se zasměje* a vůbec mě ty nápisy na obrázcích neserou xD...

A já si říkám, že zůstávám vždycky stejná. Tichost se se mnou vleče a připadá si jako Sakuřina dětská tmavá mysl. Já se toho ani nechci zbavit, to je jako když se někdo chce zbavit cihle, hlíny, ptáka. Jakože přítomnosti.

V té zpozorované souhře dělání si co chci, tedy nicnedělání a boringování, ležíc na posteli, jsem pomyslela, že se na sebe mohu spolehnout.
Kdybyste tam byli semnou, slyšeli byste mamku říct, že by se člověk měl chvílit za maličkosti. Docela mě chvátijou její zkušenosti, ale ona o tom neví.
To je asi až moc klišeidní pomyšlení.
Takže na té posteli, se ty slova tak nějak uvolnily v... prostor. Jeh, to slovo to vždycky zachrání.

*v nostalgické náladě týpý "a teď vám povím příběh, co se skutečně stal"*
Já mám totiž pořád za to, že žádný talent neexistuje v pravém slova smyslu o_O, ale talent je pouhé soustředění se alá naprosto se pohltit dovnitř dané věci.. o_O Protože pokud někdo tvrdí, že mám v něčem talent, tak je to jen tohle... není to vrozený... třeba vím s jistotou, že každý člověk umí zpívat, jen se musí naučit pracovat s hlasem... nebo když někdo chce vytvarovat sochu, tak prostě bude tvary těla a obličeje zkoumat do východu slunce. Ale kde je ten "talent"? No, dejme tomu, že talent je už pak porozumění, nebo zájem o to... protože motivace je asi, ehm... pohonem. *poznamená důležitě*

Jeh, zkrátka talent je prostor.
Nevím, zda-li je to tou písní, o tom si už jen andulky pískají.
Tak v tom prostoru jsem dala průchod myšlenám, kterým jsem nedávala takovou váhu a odsunula je jakoby. Třeba že to tvoření a naprosté pohlcení je takové zbytečné alá prsten "I toto pomine".

Ale je tu hodně času. Pokud je čas, je tu nějaká přímka a u přímky je tužka a tak dál.

Mammí taky mluvila i o papá a pak o svý láskách, tak jsme se tomu smáli, a já jsem si říkala, že láska není... a dnes s prostorem přichází přijetí, že je tu možnost... a přiznání, že existuje trochu vylepšený Sasuke (sorry, Kakashi, je černovlasej), který umí hrát ideálně na kytaru a líp než já samozdřejmě, a to, že v jeho přítomnosti bych se nejraději propadla do země a tajné pozorování, znamená nějakej důvod...

Ale i tak normálně láska nebývá, aby bylo tady v mezipřímkové úrovni jasno.

Ale slyším slova, jak mamka říkala o svý lásce na učňáku "Na toho nemám, jsem si říkala," a jak šli za intr kouřit a tam byl on, a mě to něco připomnělo, teda kromě toho kouře a intru.

Jestli se někdy dostanu do konzervace (šifrovaný psaní), tak jsem si jistá dvěma věcma: v tělocviku budu největší nulou, která ubehne maximálně sto třicítku a budou tam volné hodiny!

Tím, kdo to nepochopil, jsem jen chtěla napsat, že... to všechno způsobil Menma, soundraková písnička a mama. xD A vlastně ještě nepřítomnost sestry.

*tiše se pomalu odebere do vzdálenosti, až tu zůstane jen její nepřítomnost*