Chvíle před symfonií

V krbu hořel oheň, za okny se tetelily vločky a na stole plápolaly tři svíce.
Philip právě dokončoval jeden dopis. Namočil ebenově černé pero do inkoustu, v polovině slova se zarazil.

Zaposlouchal se do štěbetání sněhu venku. Zaposlouchal se také do vlastních myšlenek.
Ne... vnitřně si povzdechl a schoval obličej do dlaní. Už teď mohl slyšet symfonii těch not, jako v agónii.

V hrnku měl tak akorát poslední doušek čaje s mlékem a medem.

Vstal, upravil si oblek, vzal dopis a přešel s ním ke krbu.

Chvíli se oddal sálajícímu teplu a přemýšlel o ohni. V hlavě mu už skoro automaticky začaly tančit noty zpívající o ohni. Takhle to bylo vždy, když se ponořil místo svých myšlenek, do ticha.

Vlastně všude, kam šel, s ním šly i melodie a na co se podíval, začalo hrát v dáli jiným jazykem... mluvila na něj hudba ze všech stran. A on měl tu čest poslouchat melodii života. Melodii různých lidí i různých momentů. Tenhle pocit ho unášel k vodopádům slz.

Hodil dopis do ohně. Svou komůrku si změřil neklidným pohledem, vzal soubor not ze stolu,

a vydal se na svůj večerní koncert.

PS. Vždycky jsem si říkala, jak vzácné musí být chvilky, kdy večer popadne nápad nějakého skladatele, on pod náborem té motivace si sedne ke stolu a jen skládá a skládá a hoří mu jen svíčka a ačkoliv je všude ticho, on slyší tisíc neutišených neobjevených notiček a je ještě ten večer.