A mohla bych teď klidně i zemřít, poněvadž tichá ti toho řeknu víc.
Když si mi už několikrát říkal, že je zvláštní "stáhnout se z toho pekla zpět (k tobě), a stáhnout tě z kůže tak, že z toho budeš nemožně šílet a tvé stopy oranžových tenisek budou zanechávat křiklavě tyrkysovou modrou a já tak docílím toho, že má příští chvilka cigarety budeš ty,"
já z těch tvých miliontých hravých větiček nevěděla nic, protože ten palác metafory mi zamotal hlavu, dokonale. (ty taky).
A když začalo v podvečer pršet, to bylo vše - nezbyl žádný prostor.
Zatímco jsem se snažila být neprůhledná a v obraze, bláhově ses mi smál a lechtal ty mé hradby a bloky a mě to všechno pak přišlo pomalu, nenápadně, jako ta největší přirozenost.
A jak otáčíš mé stránky jako v knížce, dokážeš na každé stránce najít jiný příběh o rozmanitosti (a tulení se k sobě).
Ale ani nepotřebujem nějaké ty velkolepé slovíčka jako... *zašeptá je*, protože ty vyzní nejlíp v .. no, něčem zkrátka euforičtějším, než ve slovech.
Tamtartrádátáááááádasfárewfhbeudátárada.
****
*
*
*
Ale stejně, ačkoliv píšu tyhle řádky s tím stejným tónem jako předtím, uvnitř se nepřestávám usmívat a točit se dokola.
Protože klišé snědlo klíšťě.
Žádné komentáře:
Okomentovat