Občas v noci, když mraky plují nízko a polovina měsíce se vzdaluje, světla města se od oblohy odrážejí, mraky zbarví do tmavé červené a přináší tak atmosféru pekla. Místo světel se odrážejí plameny, a ty mraky snažíc se odnést je pryč, nakonec poodhalí další polovinu měsíce a hvězd, abych si mohla vybrat jednu, jitřní hvězdu a nosit ji pak ve středu svého těla.
Místo krajiny pocity, místo lidí vjemy...
Některé věci se nedají zachytit foťákem, ani kamerou, někdy ani srdcem.
A jak už jsou ty mraky moc blízko, snažím se dýchat potichu...
A někdy stačí zachytit tvé oči a pohlédnout do nich... abych si mohla připomenout, kdo tu ve skutečnosti pro mě je.
Nevím totiž, co ze mě za pár let, měsíců, hodin, vteřin bude. Nevím, kam půjdu. Ale ať už jdeš kamkoliv, následuju tvé kroky. Protože ty jsi v takové dálce, že můžu vykročit jakýmkoliv směrem, jednou tak či tak skončím *u tebe*
No a to je ta má cesta. Stát v temnotě a cestovat prostorem svých hranic na rytmus času a ticha. A snažit se necítit nic.
Žádné komentáře:
Okomentovat