1. To, co jsem se za poslední měsíc a něco naučila.... páni. Je to víc než za celý rok.
2. Mé myšlenky jsou... chaos.
3. Nikdy jsem si neuvědomila, jak mé myšlenkový pochody jsou... strašně pomalé a loudavé... a lenivé... Vyjádřit jeden pocit, který prostě cítím je... velice zdlouhavéé vyjádřit a lalalá...
4. Musela jsem sníst asi tak sedm mandarinek než jsem si ujasnila, jak začnu.
5. Tenhle článek bude analýza o mě. Takže husnad vitdetink get out of hyr.. ryl kfik.
6. A jím dalších pár mandarinek...
A pár dalších.
Bylo pár věcí, které naváděli k jednomu směru a čím víc o věcech začínám přemýšlet (snažím se), tak samozřejmě pak líp zapadají. Sice teď říkám hodně věci, které jsou v tom tématu vlastně jasné, ale já je říkám, proto, že nedokážu jít hlouběji.
K pointě.
Nevím, kolik lidí si to uvědomuje, ale nejspíš o tom ani nepřemýšlí, protože to nejde vidět. Ale jsem nesmírně nesmírně senzitivní a lehce zranitelná. Tohle jsem si uvědomila v době, kdy jsem ještě s pár lidmi řešila někoho, koho nesmírně miluji (fajn.. fajn, celebrita, ale platonicky) a ve stejnou dobu jsem řešila vztahyxproblémy v mojí rodině. Ta osoba v diskuzi, kterou jsme řešili a popisovali (a furt řešíme, nebo spíš řeší - já, abych mohla dělat až takový dedukce, musela bych napřed odsvítit maraton osvícených), je totiž stejně tak citlivá a já sice měla to automatické cítění, ale až teď při vyplynutí těch věcí mi to docvaklo. A tu mi docvaklo jak na to jsem já.
Ten typ lidí, který schovává, co cítí, je právě ten, co věci cítí velmi hluboce a okolí má na ně velký vliv.
Před dvouma dňama je to rok, co jsem vydala článek, kdy jsem opravdově projevila, že jsem ve svém životě šťastná. O dva dny později, tedy dnes před rokem zemřel můj děda. Tohle byla první blízká osoba, která mi odešla ze života a já nečekala, že by mě tak rychle opustila. Byly to temné dny. Temné. Ale jen uvnitř. Později jsem to sice přijala, ale... ať už je smrt jenom vstupem, já nejsem tak vyspělá na to, abych chápala, že pocit ztráty je netřeba a že osoba se vyvíjí dál (pokud se tu nezasekla) a pocit ztráty tu prostě byl.
O rok později, v těchle dnech, jsem se cítila stejně a po tom trudomyslném roce jsem byla zas.. šťastná. V hlavě mi sice tkvěla ta myšlenka, že i tentokrát se mi to vymstí, ukazovat své pravé pocity, ale nebrala jsem to v potaz, protože nejsem tak pověrčivá a k tomu ještě další věci. Copak se stalo dnes? Jsou to sice drobnosti, ale vážné taky. Tak za prvé babička zítra půjde do nemocnice kvůli krční páteři, která ji už předtím zlobila (kromě toho že tedy má rakovinu) za druhé jeden strýc zdevastovaný alkoholem už je v nemocnici. Ten tam taktéž byl před rokem o vánočních svátcích kvůli chlastu. Jo a třetí to řešení jednoho vztahu v rodině.
No, takže mi to v tenhle den docvaklo a já to tedy popíšu.
Když se vrátím do minulosti, můj problém tkví v dětství. Je tam pár scén, které mě emočně zničili, ale ani teď nejsem o tom schopná přemýšlet a přijmout to, že mě až tak vzali, jenže ta emoční prohlubeň tam je díky tomu.
Postupně to došlo tak, že jsem si zvykla na to, moje pravé pocity považovat za něco, jak třeba dneska lidi vnímají duši - vlastně ji vůbec neakceptovat, vědět o ní, ale neuvědomovat si její existenci. Já tu existenci neukazovala ostatním. Nebylo to tak, že bych přímo lhala, nebo byla falešná. Je to neutralita, a tendence "neříkat tak úplně vše, ale jen to, co by mě nezranilo." A obvzlášť štíři. Štíři jsou dobří ve skrývání svých pocitů, jsou taktéž vůdcovský typ. Jsou buď extrémně hlasití, nebo tišší. A štír, který říká, že je skoro stejnej jako švýcarsko, je takměř tisíckrát tak citlivý jak si myslí. Většinou. Detaily rači neeeeetotok.
Já jsem štír. Numerologie - ve většině mi vychází jednička. Osudové, životní číslo - jedna. I to jak se dělá se jménem, že se vypočítá a vyjde číslo, taky jedna. V datumu narození dvě jedničky. Jedna většinou taky zkráceně znamená vůdcovský typ. Jsem fakt extrém, ačkoliv si myslím, ic nat big dýl. A to je ten problém.
Z mého pohledu je... prostě nemožné ukázat a vyjádřit, co cítím opravdově. Je to takkkkkk těžké. Protože se jedná o takovou emoci, která je jednak velká, kterou jednak nejsem sama schopná zvládnout, pokud vyjde na povrch. Díky minulosti to v sobě i hezky vařím a dusím. A ještě takovou emoci dát najevo, bez obalu, nastavit tak, aby si kdokoliv, kdo projde kolem, mohl kopnout, plivnout?
Ten strach z takové bolesti to nedovolí. Strach člověk cítí jedině, když jde do neznáma.
Proto je lepší za každou cenu raději odmítnout.
Takže lidi skrývají své pocity proto, aby jim nebylo ublíženo.
Za další. Na lidech mi záleží opravdu hodně, záleží mi na nich tolik, že mi nepřijde vhodné říkat některé věci. A to mi došli mandarinky... ehm -_-
A čím víc někoho máte rádi, tím víc vás to dělá zranitelnými. A s tímhle si nevím rady.
Například, moje máti. ačkoliv bych si to uvědomovala, jsem na ni fakt emočně závislá dost. Kolikrát se stalo, že na mě řekla něco špatného, nebo mi prostě vynadala, nebo projevila nespokojenost, nebo nějaká maličkost, mě to mrzelo, že jsem skoro pokaždé pak brečela.. a nesnášela jsem ten pocit. Připadala jsem si slabá. A že mě má teď o něco míň ráda, bude se na mě dívat jinak a že jsem ji zklamala. Ale tohle jsem nikomu nemohla říct. Tak dá se říct, že jsem prostě měla obraz o tom, jak mě vidí a před milovanou osobou musím být "dokonalá", nesmím ji ranit. A pořád to tak je.
Ale ať už lidi dělají jakékoliv špatnosti, nebo využívají, jsem přesvědčená o tom dobru v nich a že každý má v sobě své jizvy, a důvod proč se tak chovají.
Ale zašlo to do té míry, že neříkám nic, abych toho druhého nenaštvala, nezranila. Nedokážu jim říct pravdu, protože zkušenost s raněním mám sama a nechci aby to tak cítil někdo jiný. A taky, abych byla dokonalá x). To bych prostě neunesla a vyčítala si to.
Samozřejmě že při každém vyjádření pocitu neříkám třeba opak, ale u toho, u kterého cítím, že je příliš osobní.
Takže to je můj problém. Někdy si myslím, že je to dokonce nemoc, hezky obsáhlá nemoc.
Ale takových citlivějších lidí je hodně, samozřejmě, ale u mě ten chod, kterým směruju je prostě... překážka.
Je to složitý a já to ani z poloviny nepopsala tak, jak jsem chtěla. Chaos.
Ale abych se dostala k úplné pointě. Myslím, že všechno tohle tkví v tom, že jsem ... nevyspělá.
Všechny tyhle zdi jsem si postavila, ale to si staví každý člověk. A po nějaké době je zlomí a jde dál, vyvíjí se a poučuje se z toho. Jako kdyby mi chyběla... sebereflexe.. nebo něco takovýho.
Prostě nejsem zvyklá na reakci.
NO nic, tohle ale není konec analýzy, teprv jsem na začátku, jelikož po čase se ukáže, jak jsem to dokázala vyjádřit a díky tomu se myšlenky víc ucelí a srovnají. Ale teď už nemám na lepší, páč se mi fakt myšlenky rozutekly jak prase v žitě.
Bože o_o
Bt im not the only one.
Žádné komentáře:
Okomentovat