Já jen prostě...

*Bouře, která nás obklopuje ze všech stran. Jsme někde uprostřed. Je prý velká. Tady je strašné ticho, ale... cítím to. Je to všude.

**Jenže já to cítím jinak! Vždy mi záleží na tobě víc než na kýmkoliv jiným.

Začalo se stmívat, a to šero obklopovalo i mé okolí.

Pohybovalo se postupně se mnou a každým krokem se rozšiřovalo.

Do hloubky.

***Nikdy mi nic nedokazuješ. Nic vůbec nic.

Do šířky.

Život je posvátný. Život se mnou hraje nejintimnější hru, já se ale přetvařuji.

-

-

**Miluju Tě.

***Tak tohle tedy není pravda, další otázka.

Jako by bylo všude cítit jeden druh vlnění, ta samá vibrace. A natahovala se do intenzity, jak se jí zachce.

Jako dýchání pod vodou. Jako konverzace náhodných lidí z kavárny mluvící o knize Krakatit-

Ale někdy

**Jsem jako katastrofa. -smích-

***Já též. Katastrofa. -smích-
***Ale- jako nádherná katastrofa.

**Ano, jsi nádherný.

Ale někdy, někdy na to prostě nestačíte. Nestačíte s pár falešnými doklady schovanými v kabátě.

Tyhle cukrové řetězy mi drtí kůži, objevuje se mrazení po zádech. Po rukách.

A někdy je tu jen zvukový tlak.

***Tohle že je vlastnost? -smích-

**Jen prostě miluju ten fakt, že mě někdy tak moc bráníš. Ochraňuješ mě před každým. Když se mi něco nelíbí, skočíš po tom bez přemýšlení.

-

-

-smích-

Stačí tak málo v co všechno jde ten tlak předělat. Jako zvuk, který poslouchám ve vodě.

*Obrysy, které nás obklopují ze všech stran. Jsme někde uprostřed. Jsou prý normální. Zde je podivné ticho, ale... cítím je. Snaží se sem prodrat. Jsou všude.

Jako pláč přeměňující se v dojetí. Úžas jako reakce, na kterou jsem čekala tak dlouho. Jako zvony z nebes, pod kterými se skrývá další bezpodmínečné požehnání. Jako nevolnost.

_{Zde je podivné ticho, ale...}

Přetrvávající úžas a následující zvonivý smích

-smích-

**-opětující smích-