Jasnost myšlení potírá touhy těla

Tak a je to tady. Další část mého života, kdy skutečně dám najevo, jak jsem šťastná (viz. předchozí článek) a na druhý den... booooooooooom.

Předešlý den se odehrával za znění opět písničky I try ok. Včera v sobotu si vstanu nějak o jedné hodiny, obvykle jdu do kuchyně, kde mám ve vedlejším pokoju kompl, babička bývá južual v kuchyni, ale tak nebyla tam, zdálo se mi, že říkala něco o kontrole. Celé odpoledne mi přijde nějak prázdné, na kontrole by nebyla tak dlouho, tak jsem si řekla nejspíš je v Hulíně. Tak jsem si začala dávat do sebe ponožky z koupelny. Tohle se neděje často, většinou je to jen v košíku, žejo. Pak někdo kolem čtyř zazvoní, ve sluchátku se ozve stréc Radek, tak otevřu a už při otevírání řeknu "No jo, ale babička není doma," ve dveřích se už objevují dvě malé holčičky, dvojčata Kája a Julinka. Tak si promýšlím, jak na bábinu budeme muset čekat, když ani nevím pořádně kde je. Nahlédnu do jejího pokoje a ona tam nakonec je, leží na posteli a spí. Ona spí, spí. Spí. Očima ji násilím zvedám hrudník pak se nejistě otočím: "Aha, no tak babička nakonec.......," řeknu Radkovi a automaticky ho pustím do pokoje dřív než dvojčata. Radek jde dovnitř. "Ona asi..." spí

"Ježiš né mami, prosimtě..."

"Ale..."

"Odveď je teď jinam prosimtě"

Jdu s dvojčatama ke mě zahrát si na klávesy. Ukazují mi, že dostali velikonoční kuřátka a zajíčky. Kája chce, abych ji ty kuřátka rozbalila. Tak se snažím ačkoliv se mi třesou ruce. Zatímco z kuchyně pořád hrála píseň I try.

Když Radek přišel a čekali jsme na jejich maminku Zitu, vysvětlil jim něco důležitého

"A babička pořád spí?"

"No víš, Kájo, babička nám umřela."

Koukám na zlatý déšť a na kuřátka a jsem naprosto klidná. Jak přijde Zita, Kája si nechá vysvětlovat, že babiččina dušička teď jde do nebíčka, ale dům stojí pořád. Po půl hodině, když se s ní rozloučí, Kája řekne

"My už jdeme pryč, a babička pořád umřela."

Pořád umřela.

Well. Bolí to. Jen na ostatní jsem až moc klidná. Možná klidná, abych jí dala najevo, že je to v pořádku odejít. Byla jsem poslední, kdo ji viděl živou a první, kdo věděl, že je už jinde and... feeling better.

At this point.. bude velice zajímavé, co se bude dít dál. Týden po jejich narozenínách. Aspoň jedna věc, že díky zatmění se jí teď líp odcházelo.

Takhle se nějak podobně teď cítím. Černý vesmír s šedým podstínem a prázdnem všude kolem.

Hmm. Tak já to řeknu naostro. Tak jak byste se asi cítili, když by vedle v pokoji odešla osoba, které stačilo tak málo pomoct.

I guess we'll never know.

Do you remember how this first begun?

Teeth were white and our skin was young

Eyes as bright as the Spanish Sun.

We had nothing we could hide.

---

Nechtěla jsem to sdílet, ale když už jsem tak udělala jinde, dodám něco aj sem že. Tam jinde mě pár lidí podrželo btw, ani jsem to nečekala, ale už se ani nedivím vlastně. Totiž, předtím dnem se událo několik věcí, které to všechno uvedlo na samý vrchol, tak byla potřeba to vyrovnat nebo what the fuck?!

Je tu prázdno, ale zůstávám klidná.

Je tu screenshot, na který se budu dívat každý den, zprávy, které si budu číst každý den, písně, které budu poslouchat každý den, abych zůstala i nadále.

♥