(Nápověda: Bílou nečtěte, černou čtěte.)
No víte.. teď už moc nepíšu na blog, né že bych se o to nesnažila.. ale tak něják vždy, když chci něco přesně popsat, nejde to, protože to nejde jednak přesně vyjádřit, jednak někdy není ani co a opakuje se to. A to nejdůležitější, co jsem si uvědomila je, že tohle jsou všechno myšlenky. A proto to nejde.
Píšu už o tom samém - a píši jen, jen myšlenky.
Tak si říkám, jak je to zvláštní, že já si píšu s někým na skypu a řeším jeho problémy, chci je vyřešit a chci aby dotyčný věděl to co já, a tím pádem se už tou věcí netrápil. Vidíte to tam? Jak moc chci vyřešit problém sebe? Ale tak na druhou stranu si říkám, že by se právě ty problémy neměly řešit, nemělo by se jim přidávat na plynu.. ale co v té chvíli jako mám dělat? Mám říct "jajky, tak já se jdu zabavit například tím, že se půjdu koukat na televizi, abych ten problém neřešila a neplýtvala tím svou energii na něco, co nejde vyřešit." Ale je v tom háček, to ano. Teď jsem si vzpomněla na radu od Eckharta Tolle, to jest, že pozorovat vše, co vzdoruje. Nikoliv analyzovat..
Ale já jsem pořád v jednom kruhu. Tak nějakovně tuším, že mysl nejsem já, a že vlastně tohle píše ona. Na druhou stranu se mi zaboha nechce překročit břeh - a vpustit se do vědomí, do přítomnosti... pracovat na ni.
Je to jedno. Je to prostě tabu. Opravdu netuším, jak dlouho budu v tomhle stádiu. Nakonec to vždy dopadlo tak, že jsem našla další háček.
Vypadá to strašně únavně soustředit se, když přitom předtím jste spali v hluboké tiché nevědomosti. I když tohle se týká mysli.
Zajímavé je, že teď za každou písní, za každý křikem, za každým slovem slyším ticho.
A ty chvíle osvícení přijdou jen na chvíli, a k tomu když jsem sama.
Což znamená další problém mysli - nebo to je vlastně fuk.
Když hlavní problém (mysli) je to, že ona pořád vidí všude, jak ostatní dokazují toho, co ona chce.
A když ona si pomyslí, že ona to vlastně nechce, protože prostě stačí jen být, tak jí je na nic.
Další věc - ona čeká. Čeká na osvícení. Paráda. Čeká na duchovní rozvoj. Z toho se odvíjí další - ona si z ničeho nedělá hlavu. Nic jí moc nezaujme, nic ji moc nerozesměje - takzvaný stereotyp.
Dokonce když přijde něco nového, ona si řekne, že to se vlastně mohlo stát, a přestane se usmívat. Víceméně.
Všichni ukazují to dobré - tu dobrou přetvářku, řekněme tomu tak. A ona je pak nespokojená, protože vídí... blábláblá.
Myslím (ne kecém) mysl myslí, že o_O toho asi necháme.
V okolí je toho tolik, na co byla zvyklá a naučenáá bléé.
Ale taky co bych chtěla, pokud to není tady dobré, jinde to bude naprosto stejné.
Tak mi tu někdo řekněte, o co že té mysli vlastně jde?
(Vlastně ji jde o to, dělat konflikt)
|:>
Ne. Tohle se mě netýká. Můžu říct. Ale co bude lepší, když nechám věci nevyřešené... né už melu zmaty. Nedá se to pochopit racionálně... taky proto když jsem se bavila o hodném světě, druzí namítali, že co by to byl svět bez konfliktů, bez trápení. Vždyť to nepoznali, tak to přece nemohou říkat. I když vlastně mohou. I když vlastně poznali, ale zapomněli o.O chmch, to je velice zajímavé.
Když teď to utnu tak, že řeknu, že budu na sobě pracovat, tak na sobě pracovat nebudu, protože je to, jako bych říkalaa iluze stejně jako to říkají v tele vizi (zajímavé, vize a tele v jednom slově :DD stejně jako reklama - re klam opkaující se klam) no nic.
Aspoň jde vidět, na co myslím.
Je to paráda lehnout si na záda a snít :D
Panejo, to jsem to zase vymyslela článek, co? Normálně by člověk ani neřekl, že se dá zabývat se něčím takovým. Hold, svět je ... malej/velkej?
Prostě je to tak, že se za ty řádky stydim! :D Jo, je to venku.
Zduř
:D
Žádné komentáře:
Okomentovat