Povídka, jejíž název netuším =D/ Sama

Tak tady to máte. Ale není to ten onen úryvek. :D tohle je napsané někdy v květnu. 

 By myself 

---

Není to tvoje chyba. Nemůžeš za to, že tehdy nepršelo a tím pádem déšť nemohl smýt to zlé. Není ani tvá chyba, že musíš teď poslouchat. A že teď musíš. Nesmíš se ztotožňovat se samotou. Nesmíš se s ní smířit. Poškodí to tvoje srdce a naplní tvé ego.
Byla to chyba někoho jiného... A koho, to není tvoje věc. Je to něco, co nemůžeš pochopit. Prostě na to kašli.

A co teda můžu a co je teda má věc?

Ve zpustošeném kanálu běhalo několik desítek krys zmateně sem a tam. Páchlo to tam výkaly, odumřelými zvířaty a benzinem. Krysy hledaly úkryt, ale vše bylo přeplněno, nebylo kde. Lezli snad i po stěnách. Ani už se dávno nebáli tmavovlasé dívky, která jim tam dělala společnost. Ona se jich taky už nebála, vždyť už ani nebylo proč, nemělo žádný smysl se jich bát. Vždyť to byly sakra jen krysy. Nehledě na další tvory, jenž tam přebývaly. Teď se třásla, objímajíc své chudé nohy a ani jí nevadilo, že se na ni ty krysy lepí. Kolikrát se ona schválně vyhýbala kanálům a nechodila nad nimi, ale obešla je, zatímco bezstarostní ostatní na sebe přisáli si kdovíjaké démony.
Za ty roky co přebývala a schovávala se v tomhle městě si ani pořádně nepamatovala co bylo před tím. Všechny ty roky prožité v temné mysli, ji vymazaly paměť
a ani nestála o nic jiného, protože nic než tohle neexistovalo. Měla nic, neměla jídlo ani vodu, ani žádnou lidskou společnost, byla jediná svého druhu. Zvykla si na tmu, byla její všudypřítomná přítelkyně.

Upištěným kanálem se nesla píseň, se slovy, s lidskými slovy. Dívka se zaposlouchala.

Zrazuje to jako sen, stačí když si představíš, že prožíváš svůj poslední den.

V tomto životě na této Zemi, v tomto těle, s tím co víš, s právem věci měnit.

Já to vím i ty to víš, já vím, že víš.

Celý tvůj život je jenom odraz tvojí mysli.

- při tomhle verši sebou dívka cukla. Nesmysl.. ona nemá ráda temnotu. Ale smířit se sní musela.

Když chceš pochopit, kdo jsi, začni pátrat, protože když neuděláš nic, budeš chátrat.

- rozbušilo se jí srdce. Tohle rozhodně nechce poslouchat. Tohle jí někdo dělá naschvál. Všechno je to naschvál.

Jenže pořád se ji tenhle tón a slova míjeli v hlavě. Chce klid. Co dál? Vůbec si nevěděla rady. Ona si nevěděla rady s ničím. Žila v obyčejném světě. Připadalo ji to jako otravné mouchy lítající kolem hlavy. Začala se po nich ohánět. Kryla si obličej, ať na ní ty dráždivé zvuky nedosáhnou. Ale nešlo to. Rozhlédla se do tmy. Začala se bát. Už zase se začala bát, něčeho nového. Přestala se bát krys, zvykla si na tmu. Vždyť vše překonala, tak proč má zase jít do neznáma?! Rychle se postavila a nasupeně se brodila mezi krysami, ven, nahoru. Tóny a rytmy ji doháněli a pronásledovali.

Nechci to slyšet! Nechci slyšet ten neznámí lidský hlas!
Já tu jsem jediný člověk, nikdo jiný není..

Jak se tam brodila a předháněla s krysami, neudržela se na nohách a nátlak ze všech stran ji nahnal do potoku kalné vody. Topila se. Zapomněla a ani nevěděla, jak plavat. Bojovala s jemnou hmotou, myslela si, že ona je lehčí než to velké mokré množství, ale nebylo tomu tak. Proud ji nesl špatným směrem, od vchodu, který vedl ven z kanálu. Stůj, zastav se. Uviděla před sebou můstek. Zhluboka se nadechla a čekala, než bude dostatečně blízko, aby se mohla zaháknout a vylézt.

V tom střetu vnímání, zpozorovala, že ji někdo podal ruku. Cože?!! To je absurdní. Neskutečné!

Lekla se a praštila se o můstek, proud ji nesl dál na druhou stranu. Chtěla se potopit, aby se vyhnula zase nárazu okraje můstku. Když se potopila a poté vynořila, někdo ji chytl a vlekl nahoru. To ale ona nechtěla! Bránila se, házela sebou do všech stran, jenom aby se vyvlekla z těch pevných rukou. Tak tak zakřičela, ale na to zapomněla, nevěděla jak zní její hlas, protože v kanále se musela pohybovat vždy tiše, aby na sebe neupozornila. Bylo jí jak v transu. I když jen do jisté míry. Ocitla se na můstku, otočila se, aby viděla viníka. Byl to člověk. Člověk!

Hleděla jak vyoraná myš. Začala se třást po celém těle. Přes celé ty roky nikoho takového nepotkala. Ten člověk cosi nahněvaně zakřičel a uhodil ji. Neudržela se a spadla z můstku. Byla slabá.

Teď jenom viděla, jak se vzdaluje můstek a sním i člověk s pohrdavým výrazem ve tváři. Měla vykulené bulvy, až si myslela, že jí vypadnou. Kolem krysy se začali měnit v démony s kopyty, které se zuřivě rozezněly s klapotem, jako tisíc cválajících koní před nepřítelem, před velkou vlnou. Ta vlna vody, se ale hned začala přibližovat i v kanále. Když to dívka s šokem zjistila, pomáhala si kupředu společně s proudem a démony chtíc utéct pryč do sucha. Pomyslela na toho člověka a přemýšlela, jestli se tam utopí. Omyl, objevil se vedle ní. Vykřikla.

"No jo, nemáš na mě myslet, myšlenka to přitáhne," chytl ji za paži, ale vyvlekla se mu a chtěla co nejdál od něj. Muž znovu cosi proklel a přiblížil se k ní. Tu se ale kanál točil vlevo, a proto ten chlap narazil do zdi a dívka se hbitě odrazila od špinavé zdi, aby byla rychlejší než on. Nepovedlo se. Rychle ji zas dohonil. Chytl ji za ruku a jeho obličej vypadal už pěkně vynervovaný.

"Půjdeš se mnou, jinak se odtud už nedostaneme," odsekl a ona se zděsila. Nechce nikam jinam jít. Nepotřebuje to. Jen by byla zbytečná. Není ani kam. Nedělejte to, chtěla mu něčím aspoň vyhrožovat. Hromadila se v ní nenávist k téhle drzé osobě.
Proud je nesl stále dál a tunel neměl konce. Bojovala s hrubým stiskem, ale on nijak nepolevil.

"Pusť-!" křikla ze sebe slovo a hned se podivila. Styděla se za to slovo, protože si myslela, že její hlas špatně zní. Chlap se jen nafučeně podíval: "Hlavně se uklidni, proplujeme časoprostorem jako pírko."

"Co to je?" podivila se tomu.

"Uvidíš."

A v tom to začalo. Ztratila orientaci, necítila, že by byla ve vodě a k tomu všemu jí připadalo, že nedýchá. Že "tam" není vzduch. Semlelo se to rychle, byla to jenom tma, pak světlo a
nové místo.

Stála na parkovišti nějakého jiného města, než znala ona. Její město spalo pořád pod temnem, jakoby tam Slunci vládlo neustálé zatmění. Kolem procházeli uspěchaní lidé, kteří telefonovali, bavili se s jinými lidmi, nebo byly prostě jinak zaměstnaní. Tolik lidí.

"Tak, jsme tu," promluvil ten, co jí do města přivedl, "vítej ve svém rodném městě, milá nepřítelkyně a doufám, že sis to tam užila, pěkný výlet to byl, co?" zazubil se na ní a dělal jakoby nic. Ona na něj hleděla jako na němého, nebo spíš jako by ona propadla němotě.

"Já jsem Sam," dodal rychle, poněvadž si všiml, že jeho medicína na vymytí mozku v Mezičase zafungovala, "a ty jsi Sára." Chvíli bylo mezi nimi ticho, než si dívka uvědomila, co říká.

"Ne.. ne! Nejsem!"

Pff.. Mě se to tak nechce zveřejnit :D