Takže děcka..
jsem tak na blogu Hynka Petra četla komentář k článku "Čas je relativní"...
a jak si tak poslouchám tuhle píseň Tante cose da vedere..
Zkrátka. Ano, čas je tak moc relativní, tak proměnlivý a uspěchaný. Občas se ještě někdy ptám "sama sebe" (a koho teda?), co je to vlastně ten čas.. když přejdu na tu otázku, tak mě podiví to, že ten "čas" právě probíhá. No, opravdu zajímavé, herdek. Já vlastně nevím. Já když četla ten jeden komentář, že "musíme chodit do práce a školy," mě to přestalo najednou vadit. Protože se i strašně zúžil úhel pohledu na to, jak je život dlouhý/krátký. Z pohledu Vesmíru se jeden život může jen zatřpytit a pak nic... a nebo pak jsou další třpytky.. a? Takže, proč mi vlastně má vadit i to, že jsem "někde" ve škole, protože někdo říká (ať už ostatní, nebo vlastní mysl), že tam musíme být, tudíž je to špatně.. ?
Úplně mě přepadá pocit, že je úplně jedno, kde zrovna jsem, proč by na tom mělo záležet? Občas taky přemýšlím např. nad tím, jaký člověk je v jádru umělec a "profesionál". Toťto asi nejde ani vysvětlit, ale popíšu to asi, jak to bývá i na ostatních stránkách a to tak, že v jádru, ve vnitřku je člověk prostě.. takový, jaký je :D:D a je v tom dobrý. To neznamená dobrý jako dobrý, ale člověk v jádru nebo taky to dítě skryté někde u srdíčka, neodsuzuje a nechá hmotu být tím je, stejě tak když tráva rostě, tak prostě roste... oko vidí, ucho slyší, tak kde je problém? (oblíbená hláška od Osla *_*) No... další věc, že vždycky když přijdou tyhle chvíle (i když jsou všechny jako originální, ale v té podstatě stejně hřejivé), tak u mě trvají docela krátce... stejně tak, když mě chytne múza a já mám nápad na písničku, hned to vymizí. A nějakou tu song bych už zasejc mohla napsat :D:D
Nuže... já nevím jak vy, ale se vždy divím těmhle slovům v té písni:
Už chodím světem tolik let,
a přesto dál se divím síle,
jež nutí včely dělat med
a sněhy barví sněhobíle.
Ten údiv věčně cítím v týle,
jak z nebe namířený kvér,
a říkám: "Díky, to je milé!"
ach, tante cose da veder´
jež nutí včely dělat med
a sněhy barví sněhobíle.
Ten údiv věčně cítím v týle,
jak z nebe namířený kvér,
a říkám: "Díky, to je milé!"
ach, tante cose da veder´
Prostě "týjo"..
hmm:D
OdpovědětVymazatTéda.. obdivuji plíce zpěváka... líbí se mi věta člověk je v nitru takový jaký prostě je.. nad tím jsem se už mnohokrát zamýšlela, a jediné na co jsem došla je, že když se chovám taková jaká jsem.. když říkám všechno co mě napadne, tak takovou mě lidé mají rádi... že si se mnou takhle rádi povídají... a je to příjemné zjištění =)
OdpovědětVymazatDík, že jsem tě inspiroval :-) A krásná píseň, miluji italštinu a vše italské, é la mia l´amore.. Přeji ti krásný den. Petr H.
OdpovědětVymazatNa tu hlášku od Oslíka - problém není nikde :D všechno je tak jak jeéé a jinak to nebudéé ... ^^
OdpovědětVymazatNo a musim to číst zas znova O__o Teda né že bych musel, ale musím. Hů.Díky, to je milé. ^^
OdpovědětVymazat