Když přichází to "ježiš ono je to jedno, všechno je to jedno"
Tak to je odmítnutí.
Něčeho.
Něčeho bolestivého.
A pravda se nedá napsat co? Jen vlastní poznatky.
Čára.
Tenký bod.
Může mi říct, co je na tomhle stavu tak úžasného? Proč mi to nevadí?
Možná to mám ráda proto, že je to hranice, kdy se mi nabízí jiny uhel pohledu, ale ještě se můžu vrátit tam.
Ale až to bude to pravé ořechové, tak to určitě ráda mít nebudu.
Ale je to tak.
Chycena ve vlastních pochybností.
Tolik ovlivnění z vnějška, od všeho. Vnitřní pohnutí.
Tohle je to místo.
Místo nevědomí.
Né, neříkej, že nevědomí x vědomí.
Prostě se v tom utápět. . . ahá, no jo. Utápět. U-tá-pět. Joho ho.
To je tak divný mít jen jedno vědomí.
Udat vlastnímu. Tum tum tum tum.
Ale jo, miluju tyhle pochybnosti, ale stále platí to nahoře a k tomu. . . kdybych se nebrala tak za slova, tož to by bylo taky lepší.
Lep-ší. Teď neplatí nic. Ani žádné topení. To je dost zajímací.
*čeká co dalšího se z ní vynoří*
NO. Takhle přesně. Občas vynořím hlavu z těch sraček/hlubin.
Občas zacinká řetěz/náramek
NO. Teď mě ovlivňuje píseň. Vnoření. Uj.
Kuňk.
Tohle je ta sračka.
A ráno když mě ovlivňovala píseň Wér is máj májnd, sem byla v té hloubce. Ale jak nikdy předtím.
Jsem to udržela dlouho.
Ale . . . už když jsem se z té hloubky vynořila, se tomuselo vyrovnat těma sračkama, žejo.
Kuňk kuňk.
Ale jo, miluju ty stavy. Jinak bych si to nezapisovala.
A nezveřejnila.
A dál. A dál . . .
" "osobně" Předsudky jsou moc osobní. Odsuzování je moc osobní.
Všechno je osobní na mě. "
Puf.
Je to stav
OdpovědětVymazatto, co stojí
je to lež
to, co leží
je to běž
to, co běží
a je to věz
to, co vězí?Jako tisíc hlav
co křičí a hádají
se
jak vysoká je věž
co v trávě ji hledají
ce
nevidí psa
co přišel a řek haf
mám srandu
z těch vašich hlav
Jen si všechno piš, všechno to zapisuj, abych si to potom mohl číst. Však víš, že rád čtu o Tvých šílených:-) stavech, kde jsi taková doopravdy svá. Víš, ono všechno co píšeš, je dost hluboký, ale i kdybys jen napsala třeba jediné písmenko, i to by bylo samo o sobě dost hluboký, až bych se v té hloubce mohl klidně i utopit. No, ono se to může celkem lehce stát. Možná Ti budu k smíchu, ale za celý svůj mizerný profláklý život jsem se v těch hlubinách nenaučil plavat. No jo, já to vím, mě to nemusíš říkat, že je to ostuda. Vždyť já se také studím, to zase jo! A taky se červenám, to taky jo. Ale co už - jsem sám sebou a takovým i zůstanu. A ten kdo mě má rád, ten mě bude mít rád takového jaký jsem, se vším všudy i s ničím. Tak jen tolik jsem Ti chtěl říct částečko mého vlastního já.
OdpovědětVymazat[1]:HÁ, Ha, HA... Asi se stanu princem a začnu ty hlavy utínat:-)Potom i já budu mít srandu z těch utnutých hlav:-) HÁ, Ha, HA... Ale je důležité dobře a na správném místě tnout, jinak za každou ufiknutou hlavu dvě nové zase narostou... HÁ, Ha, HA..
OdpovědětVymazat[2]: No, tak nějak.[3]: Ty rád krev, že? :DDDDDD
OdpovědětVymazat[1]: Kam jdeš?
OdpovědětVymazatOdcházíš?
Nikam nejdu
Jdu nikam.Proč se ptáš?
Ptáš se proč?
Není to tak jak to je.
Je to tak jak to není.
*víc nechá na tichu a na nepopsaným listu*[2]: Ano, protože tou hloubkou jsi ty a ta hloubka je taková jaká hloubka prostě je.
máááléééé srrrdcéééééééé :)
Nemam k tomu co dodat vse uz tu rekli predemnou takze jen tak dal Hadra ;)
OdpovědětVymazat[6]: jo. jen tak dál a jen tak nikam dál a jen tak tady a jen tak teď a jen tak jako vždycky ^_^
OdpovědětVymazat