To ale vůbec ne.

Víš, já vůbec nemyslím na Tebe. Například, když mi hraje tahle píseň.

Nemám ani proč. Ono, ta láska je svazující a nenávist je nádherná volnost. Ani by mě nenapadlo, rozlívat tu nenávist do dalších srdcí. Ale vím, že nechápeš. Ona ta nenávist jednou pomine. Někde tajně číhá, ani o ní nevím.

Žádné myšlenky ve mně teď nejsou. Občas se rozplynu, ale to se stává jen málokrát.

Ospalost taky neznám. Spíš tak přežívám.

Někdo myslí třeba na papírové vlaštovky. Když ji hodíš, mává Ti a krouží si jen tak, než někde nepřistane. Na tohle já nemůžu myslet. Je to absurdní. Stále nechápeš?

Opřít se jen o ten vzduch. A nechat snění sněním, tohle by chtěl každý?

Třeba je teď 18.18 a třeba mi zde svítí slunce. No a v tom slunci, chápeš, je moc světla, vidíš?

To je smutné. Tak doraž viď.

Třeba mám teď hluboké deprese. No.

Kromě toho, že červená růže nevoní, tohle vše neplatí. A v tom článku je hodně nesmyslu.

Ale plynout a myslet dohromady, to je jako mít dvě nohy.

Počkej, minule mě něco zmátlo. Teď je to pryč.

---

(a teď, aby ten význam vynikl)

Myslím na Tebe skoro pořád. Při téhle písni.

Mám k tomu čtyři miliony důvodů. Ta láska tě ovoní tou růží a nenávist je pak to, když usychá. Možná proto tak miluju suché růže. Ale i ty voňavé. Nemůžu si pomoct, ale ta láska si skáče, kam chce. Tomu rozumíš. Ta láska nikdy nemůže zaniknout. Pokud je dobře uschovaná v nepopsatelnosti.

Myšlenky, ty nejmenší částice, jsou zde. Hle. Plynu s nimi, i s tím prostorem, skoro pořád.

Ospalost? To je cvičení vnímání.

Ty papírové vlaštovky je jen takové snění, chápeš. A na to jen tak hravě myslet je mezičasové. Ta chápavost Ti proudí v žilách, co?

. . . .

Je určitě 18.30? A to slunce svítí tak akorát. Na tu pleť. (paprsky vam hřejí chlupy na rukou). Cítíš?

To je ohňostrojní. xD

Třeba mívám i v budoucnu takové ty stavy alá trhám penízky a házím je do dřevěného krbu.

A ta růže bez výčitek voní a všechno tohle platí. A v tom článku je hodně smyslu.

Je krásné vědět, pryč je to pryč.