Prales

Takové malé pokračování Mariana... vlastně oba ty texty vzešly díky těm písním... docela podobných, ale přece jen jiných ='(

Už je to dávno, co tu byla naposledy. Bez všech předsudků a emocí. Ona byla.

Jak dlouho? Nebyla v lese. V džungli představ. A znova, opět. Ztracená v lese.

Ten pronásledující hlas, ten šepot. Který jemně našeptává: "Já jsem tvá svoboda."

A pak ten hlas Mariana, ten obličej s těmi stejnými slovy, laskajícími, ty jež ted cítí z toho prostoru.

Ve stromech a mezi nimi. Jezero. Ztracená, ale teď ne z oceánu, v moři pochybností, ale v lese úžasu a procítěné hustoty. Chaosu.

Ale není to chaos, který vadí. Je to svůj chaos.

Jen následuji tvé oči. Odráží se v každém listu, v každém kořenu nebo v každé kapce rosy.

Odráží se také od ozvěn. Od té vzdálenosti a blízkosti.

Když přešla na můstek, pořád pociťující tu zvláštní ozvěnu proplouvající i skrz ji, jako kdyby tam ani nebyla, nebo naopak byla, ale vším, součástí každého trsu trávy a hlíny, protrhla se obloha a... začalo lít.

Bylo na to podezření, jelikož v dopoledne nebývá takové temno, toho si ale nevšímala, když byla jak v tranzu.

V momentě byli oba mokrý. Jak kdyby se jimi provalila vlna, možná z toho oceánu, kdo ví.

"Nemáš deštník?" Nahnula se k Eliotovi, poněvadž přes to cinkání deště by ji na tu vzdálenost slyšel jen málo. Eliot se usmál, kromě toho, že si neuvědomoval, jak voda dokáže člověka změnit, přesněji řečeno teď jeho. Třeba vlasy se staly černějšími a pleť jemnější, díky hladícím kapkám. A pak samozřejmě také vyzařování bylo zvýrazněno a podtrženo.

Zkrátka krása té dokonalosti. A hlavně úžas.

Obloha se přinutila na odpověď, zahřmění.

Eliot se na oplátku naklonil k ní: "Nemáš chuť si zaplavat?" Pohled spočinul na jezeře.

Když se zamyslela nad těmi bubnujícími perlami na vodě, na ty čiré blesky a na tu oHromující všudypřítomnost, vůbec jí to nepřipadalo jako bláznovství. Spíše normální šílenost na tenhle případ skvěle se hodící.

Teď Eliot pár kroků odstoupil, rozpřáhl paže a koukl na své tělo: "Myslím, že teď už nemáme co ztratit," pohlédl s ironií ve tváři a vlastní spokojeností na ni.

No, takže.

A jak to bylo dál? :D