Myšleno vážně

Myšleno vážně, vše co vážné není. A postupně do ticha, pomalu se vše změní, zjemní...

A vážně, vážnost vsákne podlaha, sklenice vody, jakýkoliv lidský úsměv.

Vsákne se do umění přírody, lehkých listů ve vzduchu, xkrát barevné zeleně v nich a ticho přítomnosti stromů, prolínajících se do těch druhých, vzájemně a chaoticky spořádaně.

Nejvážnější.

Vážnost emocí možná prokukují. Ale když jsem je nechala, aby překypěli, tak...

Myšleno vážně, spořádanost a pravidla slov.

Myšleno vážně, tíha zvyku nebo zlozvyku.

Myšleno vážně, vše, co je tu vyřčeno v těch pravidlech.

Díky ostražitosti za svou. Díky za to, že nerozumím tomu, co je to život. Díky za to, že zrovna jízda plným autobusem lidí za deštiva mě uklidňuje, myšleno lehkovážně. Díky tomu pocitu, když se škrábete na noze, kde vás štíplo hovado, protože jinak byste se tam neškrábali. Díky za to, že tu teď sedím a nedělám nic, kromě myšlení a psaní, ačkoliv říkajíc si, že něco dělat bych mohla, protože to z ostatních cítím a přesto tu jen sedím.

Díky za to, že odsuzovat nic a nikoho nemusím. A díky za to, že ani děkovat nemusím.

Díky za to, že nemusím ubližovat, ačkoliv ubližuji i v čase, kdy o tom vůbec netuším, děkuji za svou soudnost k sobě, a díky za Petrovu větu, která se sem teď moc hodí a to: "Jsi moc vysoko."

Ale především.... nebo předničím... na otázku "teď už nic nemáš?" odpovídám: Teď držím ve svých prázdných rukou všechno

...a odpověď mi přichází: <3

Myšleno vážně, jako když se voda ve studánce zrcadlí a křištáloví.

No, a zbytek je ve váze se slunečnicí.