Tak a je to tu opět. Opět ta dimenze.
Dimenze stálosti, dimenze vduchu v pevném skupenství a Babylonu.
Ale pozor, kráčíme v levé komoře (srdce). Puf. V té, která má dost ušlapanou podlahu a zakalený strop. A tak se mění částice, dny a molekuly vody, no a taky když se snažíš chodit po nebi, skončíš na dně, což je docela ironické zjištění, poněvadž na to mořské dno se už dostává hůř, než jak na mořský břeh. O-o-o, ale milý drazí, čeho se mám držet, když není v dohlednu žádné lodi? O-o-o-o, jak se mám něčeho chytnout, když jsem ruce položila na náčiní kovářovo, jehož kbelík s vodou jsem pak v panice rozlila.
Já to zkusím znovu. Dobrý večer.
Nikdo není originální, všichni jsou stejní. Každý je originál, nikdo nemůže být totéž, co druhý.
Tím -
Tak mě vlastně ovládají (už jdou)
mají převahu (jdou)
a buď se v nich já ráda babrám (a je jim fajn)
nebo oni se rádi babrají ve mně (a je jich dost)
ale odkud se vzalo to zrno (víc než kdy víc)
kterého jsem se dotkla (jdou)
nevím, zdalipak z nepozornosti (no a co s tím)
nebo... ? (jdou pro radost)
Nebo jsem jedna z nich. (do plamenů)
Ne, to nejsem. (cítí se tak dobře)
Nejsem, nechápu to. (jdou)
Čí je to zrno (a je jim líp)
a proč odpovídají na řečnické otázky (líp než bys řek)
Tak proto slova dávají nesmyslu smysl (co o NICH víš?)
a proto jsou myšlenky převlečený pocit (jdou - pro radost)
Oni totiž dokáží (fakt už je jich moc)
samotu a zlobu využít v takovou věc (a chceš pro ně smrt?)
a to, že jsou všichni za jedno (jak hrdě si jdou)
díky nějaké věci (jdou)
díky nádobě pro prostor
čili lidské duši (dav je nepochopil)
Ale nikdo je nepochopil (probili se k vodě)
a kdo ano, ten neexistuje, (jdou)
stejně jako Kristus. (kampak jsi je schoval)
Nebo Buddha. (kampak se vkradli)
Nekoexistují s nimi. (s potěchou jdou)
Rozsévají (kam jsi se schoval)
a přitom jsou polní pych (za jejich pocity?)
Proto tělo mne ztrácí. (to vše o nich víš?)
(do plamenů)
když se snažíš chodit po nebi, skončíš na dně //
OdpovědětVymazatto jo.
a nohy na dně
a hlava v nebi
ty nikam spadnout nemůžou
a přitom nebe taky zakusí. :)jak se mám něčeho chytnout //
nijak.
ten, kdo se ničeho nechytá
má ve svých rukou
doslova
vše.
Protože dal volnost touze
se něčeho chytit.A té vodě je jedno,
jestli je
v kovářově kbelíku,
horském potůčku,
ústech žíznivého,
rozesetá na miliardu kapek deště,
milión vlnek na moři
nebo kdekoliv jinde.
Ona to neřeší.
A nikdy nebude.
Ničemu nerozumím, ale mám Tě rád, i když nevím co je láska a tak se jen učím milovat lidi, všechny ostatní lásky mi jdou sami. Zvířata je jednoduché milovat, z lidí jenom děti, také přírodu... ale lidi... lidi je pro mne těžké milovat, i kdybych stokrát chtěl. Snad se to naučím ještě než zemřu, srdce mě občas neposlouchá, jakoby mi říkalo, že pokud nemiluji všechno, nejsem úplný. Ale co je to být úplný? Nejsem jen bilióntou částečkou života? Já toho moc nevím, já vlastně vůbec nic nevím... Je to tak kruté nevědět kdo jsem, odkud jsem přišel a kam směřuji. Ano, ano... je pravda, že něco ve mne si to pamatuje, ale přeci jen se občas dostaví pochybnosti, jestli to není všechno jen lež... Odhodit to všechno od sebe... tisíceré pokušení ďábla... zakřivená realita se se mnou neustále chvěje. Chtěl bych zešílet v tomto světě normálnosti. Chci Ti něco říct Khiro, ale ani vlastně nevím co a tak se jen směji, protože jen ve smíchu poznáš, co v člověku je a jaký je a jak daleko je osvícený. Nevěř nikdy osvíceným. Ti ti budou vždy hovořit o svém osvícení, ale skutečně osvícený se s Tebou jenom bude smát. Směji se s Tebou, milá Khiro, protože Tě mám rád tou svou nedokonalou láskou. Prosím směj se se mnou v šumění moře, v pláči dětí, v chrochtání divokých prasat a v hýkání slepých oslíků. Vezmeme pastelky a nakreslíme si nebe a budeme se brouzdat po mléčné dráze až do zakřiveného kousku Vesmíru, kde je i Terezka, kterou neznáš... Ale to je jedno... líbila by se Ti, ona je malířka a umělkyně s hlubokou duší... Pod padajícími hvězdami budeme tančit jako v dešti, potom si zahulíme a uvidíme jaký nádherná je Vesmír... Jaký zhulený je Vesmír... cvaknutím přepneme na Wagnera a necháme se unášet odnikud nikam...
OdpovědětVymazat[1]: Ano, ale já bych tak moc chtěla chodit PO nebi... stejně jako chodit při mořském dně. Pořád dokola.
OdpovědětVymazatAle ne jako třeba se otáčí Měsíc... Ten taky ještě nepoznal hranici mezi nebem a Vesmírem. Třeba to vypadá stejně jako hranice mezi vodou a vzduchem?
Kromě toho, že vodě je to jedno... vždy byla potřeba, když kovář kul něco žhavého, aby to zchladil. Voda vylitá a ruce spálené zrovna v ten moment.[2]:
Milé malé srdce.Před chvílí jsem si osmažila takové ty čínské nudle s nakrájenou paprikou a rajčaty, ze zahrádky, a to jen proto, že můžu. A mohu si připadat jako v restauraci U zapomenutých minulých 10 vteřin. A víš co je na tom nejlepší? To minimum čili papričky. Ta je třešnička na dortě akorát v zeleninovém podání.
Před chvílí jsem si párkrát přečetla tvůj text, usmívala se (možná i víc, už nevím) a teď mě napadá, jaká krásná hranice je mezi dojetím a smíchem. Jestli tam nějaká hranice vůbec je. A jak ta hranice vůbec vypadá?
A víš co je na tom nejlepší? Mít tě taky ráda. Ale nebudu se opičovatit. Chech...
Vyslov mé jméno a každá barva se rozsvítí.
Nakresli nebe pozpátku a rozezní se duny v propastích.
Rozsviť strach a třeba se rozštěpí kamínky různých tvarů a stříbrných barev...A zpívat taky se bude....
protože když už ty nevíš vůbec nic, já si umřu ve středu písně, to totiž občas tak dělávám. Občas.Hm... Terezku znám, sice písmenkově .. a to přes Tvé stránky, ... a je mi u ní asi tak, jako se člověk cítí při procházce po poledni, když jde po prázdném čistém poli, odkud je vše vzdálené stejně jako třeba to nebe. Nebo když prostě jen piješ čaj a rozmýšlíš, zda ta hořká čokoláda byla ta pravá na pozdní slunečné odpoledne. A pak si jen řekneš: "A jo, byla!"A tak prostě ten smích si naslouchá
a já nevím, kde je ta část zakřiveného Vesmíru... A nerozumím slovu děkuji, jelikož povrchnost toho slova se mi vysmívá, ale hlavně že se směje. Ťap.