Tady pryč

Někde tam ... kde je mír, někde tam, kde není hmotná duše, chodím... bosá po trávě jemné jako dotek anděla.

Někde tam... kde je to dobře, ale i špatně... tam, kde jsou obraty v písni, která se neposkvrnitelně vlní...

Píšu řádky o světě, který mi je cizí a o světě, který je blízko tak, že to slovo "blízko" není dostatečně výstižné.. ty světy jsou ale jedním.

Někde tam, kde je kámen celou galaxií... tam, kde strom je viděn jen zevnitř... někde tam přemýšlím o nezranitelnosti... a o významu "proč".

Tam se vypráví o světě nesvětě, ale jen maličko... jen tak mlhavě.

A já vyprávím o rozpolcenosti.

Někde tam ... se spí takovým tím nenabažitelným spánkem. Tak to prostě bývá a někdy to končí tak, že to není.

Někde tam je ticho a nic. Tady... dost daleko, abys, člověče, poznal, kde to je. Tady a přitom pryč.

Takže... beru svou lampu a slyším, jak se zima, ale ne nepříjemná, schovává do konečků prstů.

Takže tady jsme. Na temném, ale tichém místě.