Tak je to

Svět je zvláštní co...

jo je, a vše co ho tvoří... tak nějak ty pocity, některé normální a některé, když je zachytíte, jste uchváceni.

Tak nějak ta barva viděna jen okem, no a myšlenky některé..

a prostory k pronajmutí, například některých duší, mezi sebou.

To snad ale není to nejzvláštnější.

Občas je tu pocit, kdy sem nepatříte, nebo stav obrovského propojení a už nikdy nezbledne váš plamínek.

Člověk jde a v jeho chůzi se obrací život z jednoho bodu do prvního.

Zakopává i běží... ale tikot života se souměrně s během nerozběhne rychleji, koluje pořád tak nějak stejně.

Jde a z nohou mu rostou kořeny, jak hluboko může mít zakořeněný život, když každým krokem ty kořeny zase ze země vymaní?

To jen pocit.

To jen to vnímání. Ale bacha, nemusel to být dar. Přece. Já bych si nedovolila přijmout něco tak těžkého (ale vždyť je jednoduchý, blablabla). Pro mě to tak je.

A taky je to možná úcta před tím vším.

Zároveň ale... místnost se dokáže rozplynout v černou oponu, její tvary se dokáží rozplynout před normálně vnímajícím člověkem...

nebo realita si dokáže uvědomit, že je snem... a tak ve své zahradě začala chodit a před jejím zrakem namalovala svou fantazii.

Nebo třeba ty protiklady dokáže do sebe vcucnout jediná malinká pozorovatelka ... muška.

Blablablaaaaaa xD

Končim.