... když se na sebe podíváte upřímně, co ve vás dříme, co vidíte?
Vidím hranici, představu a pobavení.
A černé plátno symbolizující temnotu. Vyplou nebo vyplněnou.
Bože, vždyť vždycky bývá temnota symbolizující strachem. Kterého objímá objetí.
Protože to potřebuje, kdežto je nahý, jakožto je nahé objetí.
Když o mě vyprávějí, tyhle múzy, beru si brýle, nevím proč. Nechám se totiž unést, bez brýlí, a pak...
Nevím. Balancování je tak krásné. Ne? Tak tu zůstanu navždy.
Zůstanu třeba navždy, hrát podle písniček univerza. Co by bylo univerzíum bez nitek a vlnek?
Dostali jsme se právě ke konci a k moři.
Nechápu. Nechápu to, kdo se nakonci toho vždy usměje a dojme z těch šedých dní, které strach špatně zasadil.
A to je docela slabé, protože pokračuje to pořád, minulost se opakuje, přítomnost se opakuje a to před minulostí se zahalilo do opět černé košile.
No, nevadÍ. Uvidím, jak to, s tou pohádkou, bude pokračovat dál.
Ale nejdřív se ještě na moment pozastavím nad roztáním z balancování.
A já zde budu, až se dotkneš své představy.
Milá kfjetinko v mezičase, když takto píšeš, mé srdce jde explodovat samou láskou k Tebe. Ale abys dobře pochopila, co toto úžasné srdeční tetelení vyvolalo, musíš si nejdříve uvědomit živou sílu svých slov, kdy mezi nimi i za slovy vidím velký prostor, rozměr a hloubku hledající duše. Je moc krásné sledovat Tě, jak rozkvétáš a já se při tom tak červenám...
OdpovědětVymazat[1]: ty slova jsou vždy zmatená a zoufale znějící dokud se tu neobjeví srdcepotěšující komentář, který jim dá možnost jen tak se zastavit plynout... a až pak nabijí rozměr, o kterým tu píšeš ...takže děkuji :)
OdpovědětVymazat