Nemám v lásce, když se moc mluví... když se mluví o něčem...
o něčem... celou mou slupku od pomeranče pohltí... něco ... vlastně právě nepohltí, protože se mluví
a mluví
a lidi nezpívají
a pomalu netančí...
a nevidí
a mluví.
Ty lidi jen chodí od věci k věci. Nehoupou se, nechodí tančivým krokem...
Pořád to dělají... ti ve mně.
Někdo, kdo byl stvořen z ticha, hrající na ten jedinečný nástroj
Upleten z noční oblohy
a dívající se očima vzdálené hvězdy...
prostě prahne po tom dešti tichých kapek. Slyšíte to?
Můžu to cítit. Jak to tu je a zas není. Dost zajímací.
No a uspávací. Brou.
Aspoň zůstane "pomerančová slupka" celá, protože se jen tak mluvit nepřestane a onen pomeranč (metaforický), zustane netknut.
OdpovědětVymazatNebo je to opačně?!?
Ještě tak zjistit, co bylo míněno tou slupkou. Pro mě tedy záhadou.
"Můžu to cítit. Jak to tu je a zas není."... jak se to přelévá ... jak to --něčím-- hraje a na tu melodii tančí. A přece neslyším nic než ticho.
OdpovědětVymazatTicho, co jemně, bezbolestně rozpouští slupku, pomerančovou, i železnou, trnitou nebo zlatou. A tanec se může stát tancem. Sám v sobě, a tedy volně.
super
OdpovědětVymazat