A je to opět zde. Tady. Poslední dny jsou těžké k vyjádření.
Tak je nechám plout. Nechám je plout na těch dnešních pocitech.
A že bych ten přístup třeba pochválila? ^_^
*poslední kousek té čokošky*
Budu se asi muset postavit čelem k více zodpovědnostem za dnešní školní rok.
How would I ever know
If I never try
How would I ever know
If I never try
If I never tried?
*klaní se* A když si tu větu přehrávám v hlavě... (a občas se mi ta nahrávka i sekne) stejně se nějakým zvláštním způsobem těším na zítřek a okolní vzduch mi potom přijde tak nějak... bezpečnější.
To jo, jako vždy se sjíždím pocitama, nedám si říct.
To jo, jako vždy se sjíždím pocitama, nedám si říct.
Takže buď se tomu všemu elegantně postavím čelem, nebo to džentlvůmensky obejdu.
To je tak, že v mé hlavě si skáču z fialovorůžového mráčku na modrorůžový a princ převlečený za kočičku mi zpívá vocaloidní pohádku.
Jinak se okolí promítá jako... podzim.
To je tak, že v mé hlavě si skáču z fialovorůžového mráčku na modrorůžový a princ převlečený za kočičku mi zpívá vocaloidní pohádku.
Jinak se okolí promítá jako... podzim.
Což je zajímavé sledovat... a je zajímavé se odevzdat.
Taky je zajímavé přemýšlet o tom, když se dívám na oblohu, jestli se obloha dívá na mě též.
Ještě by mě zajímalo, jestli vzduch, který vdechuji, si uvědomuje, že by beze mě taky neexistoval...
Ale spadlým listem bych fakt nechtěla být zašlápnuta.
Takže pět bodů pro svět.
Takže pět bodů pro svět.
Jeden bod patří škole a ostatní body patří datumu 2.11.
Ony ty myšlenky upadaj stejně jako ty listy snášející se k zemi, takže pokud nějakou tu myšlenku pochytím, tak ji sem možná i vložím a nechám lisovat... ale v tom případě po vás budu chtít, abyste si aspoň předem uvařili k tomu ten čaj.
Klidně i s medem a skořicí.
Žádné komentáře:
Okomentovat