A vítr po světě rozlévá hudbu, zatímco Vesmír dýchá.

Letos jsem dostala nejnádhernější dárek, na který... časem stejně zapomenu O:)

Ten den bych nazvala třemi slovy.

*

Kouzlo

Bylo to den před štědrým, tedy 23. 12.

Ten den jsem začínala brzo, vstávala jsem ještě dřív, než stihlo vykouknout Slunce.

Proto se les tvářil tak zachmuřeně a černě. Ačkoliv tenhle den byl pro mě nejemotivnějším z celého roku, nevystihnu ho tak, jak bych aspoň trochu chtěla.

Přes všechno to vnitřní ticho a ještě tišší smutek, začala znít píseň Kouzlo. Kolíbala se ranním vzduchem mezi stromy a volala slunce, ještě blíž... ještě blíž přijď.

Pár hodin na to se den tvářil hodně organizovaně a až se urovnali rozházené parte po stole, vařil se čaj a chlebíčky už byli téměř hotovy.

Rodina

Napřed se sešel jen samej babinec. Jak se tak všichni začali scházet... oháněli se, kde je co třeba ještě pomoct a já zjistila, že už jsem tam navíc a vlastně už se všechno připravilo.

Po tak dlouhé době setřepali rodinné neshody a seděli u jednoho stolu.

Mlha

Vyšla z domu, nasála Vzduch a vydala se na procházku.

Slunce už vyšlo vstříc a hrálo si se stíny stromů, zatímco si kolem pohrával vítr.

Tyhle obyčejné chvíle jsou skoro vždy neobyčejné, neobyčejně krásné a nové.

Jakmile jsem vyšla na kopec *tam, kde jsme kdysi pozorovali západ slunce, H. a K. :)*, atmosféra se změnila. Místo stříbřitých paprsků na poli se začala rozlévat mlha a tam, kde šlo vidět i za kopce, jsem viděla sotva na krok.

Napřed jsem myslela, že je to nějakej kouř, protože tak rychle a mysticky mě mlha nikde nepřepadla. Chvíli jsem si užívala Pocitu a toho pocitu, že mě nemá nikdo šanci pozorovat, ani když jsem začala skákat a tančit a pak se do rytmu písně vydala opět dolů.

Údiv mnou prostoupil, když jsem vkročila za hranici, kde se držela mlha a měla jsem rozhled zas na celou krajinu (kromě mlžnýchz kopců).

Nicméně jsem pokračovala v cestě. Účelem toho všeho bylo vyfiltrovat a připravit se na pohřeb, který v tu dobu začínal za hodinu. Už předem jsem se tedy loučila s dědou á vzpomínala.

Jakmile jsem se ale otočila, v srdci mi zůstal pocit se jménem... zázrak.

Zůstala jsem stát a vnímala tu přítomnost. Jinými slovy, ta namalovaná krajina by se dala popsat jako to, že vesmír se zrovna zhluboka nadechl a vydechl .... tuhle chvíli.

Proto si toho neobvyklého daru cením o to víc, opravdový dar určený jen vám. :3

No... tak jsem ten popis teda zbabrala a navíc se už nezmůžu.. zbytek se dá domyslet... ale už jen v šedé atmosféře, ju.