Zatím nejdelší nadpis v historii mého zletilého i nezletilého, ač už směšného nebo tvářícího se vážně, blogování , které je buď takové nebo makové, ale přecejen, přátelé, život v mansióónu musí být gut, co je celé. Jo a pak je tu taky HUDBA

Hudba

Nepřestanu se udivovat nad tím, jak hudba svou (nechce říkat dokonalost a zprznit to tím, ale tak) dokonalostí upozorňuje na

a) ticho

b) prostor

c) to třetí, ve kterém jsou společně první dva body a které nejde vyslovit ani popsat
(možná to, že se spojí a vytvoří to lahodné "nic", je ono nepopbláááááááááábolá :V xD )

To co rozlévá hudba je neuvěřitelné. V tom jádru vnitřním okem vidím slunce v notách... po hmatu nekonekonekonekonekonečný rozpínavý prostor až Vesmír (odváží se říct) a chutná... tak neuvěřitelně krásně a jednoduše, (není slaná jako slzy štěstí) až jsem z toho rozpínavého bezpečného pocitu opitá.

O hudbě by se dalo básnit pořád ^_^

(historie andreaka jako takového v oboru """hudba""" *)

*berte v potaz to třikráté zuvozovkovatění

Poslední dobou vnímám cukrařinu a hudebkařinu jako úplně dva rozdílné světy.
Tak rozdílné, že někdy, když jdu po praxi a z hudebky domů, tak přemýšlím o tom, že si připadám jak v nějakém seriálu, kde účinkuju jako samotné plátno, snímek, kde se scény z jednoho životního příběhu přesune na úplně jiný.

No. oukej, džíniusovské přirovnání jak nikdá.

No ale... zatímco je to na dílně strašně aktivní a o spolupráci, v hudebce je to o klidu soustředění a tichu. Ouč. Obě jsou stejně těžké - naučit se vycházet se slepicama (když to řeknu tak hnusně) a zvládnout víc věcí najednou a pak přejít z toho hluku do klidu a soustředit se jen na jednu věc.

Ono je to o vnitřním přesvědčení ta kytara... ve většině případů a hodin kytary jsem hrála to, co mě nebaví a nevidím v tom to, co jsem popisovala o pár řádků výš (právě napsala místo výš víš o_o"), takže už jsem to tak postupně, vždy o 0.001% někde v šuplíku mysli vzdávala a v jiném případě, kdesi níž než v hlavě a myšlenkách, jsem věděla, že jednou z cest pořádně se věnovat hudbě, obklopovat se jí a zvyknout si na ten řád, je jít se ju učit (omggg andreak vyšel ze cviku psaních takových žbleptů a pálivých omáček)

a tenhle pocit ve mě vzrostl pokaždé, když jsem si všimla, že to učitel myslí vážně. Jako, vážnovážně.

Že bych se já mohla posunout a posunovat se tak k tomu cíli... jako vážně? Vážně to myslel.

To mě dycinky udivovalo prostě... :D a pořád udivuje, abyste věděli :D

Ale... chápete to?!?!?!?! Prostě Andreak!!

(btw. zasraný barvy nejde mi to přehodit na černou xD)

Apak... i po pár slzíček (uvědomila si právě, že ještě nemá vyhráno a tenhle článeček by měla psát až po zjištění výsledků z přijímaček), které mě svěže propleskávali k uvědomění si, že to, co říká učitel "no ty seš šikovná, ale líná jak veš" je sakra pravda. (a že to na mě poznal hned ze začátku) Božééé ale to znáte jak je ta lenost nenápadná.. jak veš :O

A pak... jsem přešla ke zlatému Hégovi... kterej mi to hudební umění ukázal tak, jak jsem si to dycky představovala (poker face -_- xD). Že je hraní o lehkosti (nejlehčí lehkosti jaká může existovat (a možná i ta která lžopodobně neexistuje) a jemnosti. A zjistila, že on to taky myslí vážně. (možná spíš.. lehkovážně)

Taky, dyk on je ten slavnej profesor, o kterým jsem psala, že mi řekl tu vzácnou větu "Ona stojí sama nad sebou"

Sakra, co s něma je? :V

No ale... třeba v poslední hodině mi poradil něco, co je neskutečně mezičasové ^_^

Což znamená, že to pořádně ani nejde popsat... damn it.

Zjistili jsme, že to, proč mi nejdou výměny na stupnicích je tím, že moc kontroluji, kam ty prsty maj namířeno...

Takže se ty výměny plynule naučím, když zavřu oči a budu poslouchat. Anó, zkrátka se tím líp vnímají tóny a mysl se nestará o to, kam co dřív půjde, méně myslí, víc funguje intuice (omg to je až moc odborný o_o)

a když se na ten krk nedívám tak se víc soustředím a slyším ty tóny dopředu a bláblá...

(jak na to ksakru mohl dojít? všimněte si té inteligence!!! :O :D)

Přijde mi to zkrátka to pravé pistáciové, co jsem chtěla na kytaře řešit.

Tak sem se do teho víc vžila, no bóóže :D

Pak v nauce se náš velice ftipný a srdečný profesor (jehož jméno si pořád nepamatuju, soráč xD) domlouvá s těmi, co dělají zkoušky tento šk. rok na tom, že se udělají pracovní dny i o vánocích: "Tak... 23. a 27.12 .. na konzervě bysme se sešli... tobě to tak vyhovuje Míšo?" *mířeno na mě xD* (jaká ironie, jak věděl, že se kámoším s vnitřní Míšou?!?! xD)

a potom jdete opět domů a uvědomujete si, že tomu cíli jste tak blízko a že je to uskutečnitelný.

:O

Takže až budu hrát někde na soukromým koncertíku od chopina nocturne (asi) 9 (nebo tu skladbu na začátku :3) tak

se mi můj sen splnil. (vlastně ani nejde o to, že je to sen... nedá se tomu říkat sen... ale cíl... mwhah)

A čím víc se k tomu přibližuju, tím víc ke mě připlouvají míšenky (myšlenky x_O) "i am simply happy"

No, možná to není tím, ale... ajm frikin tajrt soua... gut nájt