Zdál se jí sen.

Zdá se jí sen.

Sen o svém životě.

Sen, který nekončí smrtí.

Sen, který nezačíná věčným životem.

Plula mezi časoprostorem, kolem různých nitek a zaoblenin času i hmoty nerozeznatelné barvy, vůně nebo chuti, hmatatelného zvuku.

Musela překonat ještě pár nočních můr, které do toho snu patřili. Tedy, překonat není to správně zvolené slovo. Přesnější je přechytračit. Ať už přijmout, nebo se vzdát, nebo přeskočit, zkrátka přechytračit.

Uběhlo dalších 25 let, než postavila vlastní holé nohy na Zem.

Ocitla se na nádraží a teprve tam se na ni ze všech stran navalil nátlak ve vícero rozměrech.

Napřed to byl kyslík - přinutilo jí to dýchat. Hluk. Jakási stísněnost. Cítila, že jí byl přidělen jen určitý prostor, což bylo ze začátku docela nepříjemné, tak jako všechno. Další věc, zrak, který jí umožnil docela omezený pohled jen z jednoho úhlu. Měla mokrou tvář - slzy. Slzy údivu.

Ze začátku si toho ještě nevšimla, ale kolem ní se pohybovali jakési další ohraničené "prostory" jako je ona, ale vnímala je jen jako snůšku barev, podle toho, jaké z nich vycházeli emoce.

Nyní si dala všech pět dohromady a poprvé poznala, že to jsou lidi.

Chvíli se ponořila do jejich vlastních těl a prociťovala je.

Přišel velký otřes.

"Já jsem."

Její první myšlenka, myšlenka člověka. Tohle sousloví se jí v horní části jejího ohraničeného prostoru opakovala stále dokola.

Rozhodla se vykročit svojí vlastní nohou. Tehdy pocítila tíhu vůle.

Uběhlo několik měsíců, když měla v plánu se rozplynout.

Ale už tehdy to bylo její ego, kdo chtěl uniknout před existencí.

Neměla to za zlé samotné existenci, teprve před pár týdny se naučila, co považují lidé (tedy jeden úhel) za špatné a za dobré. A také, že špatné a dobré v jisté realitě vůbec existuje.

Nebylo to jednoduché.

Tisíckrát se její tělo rozplynulo pod tou extází, kterou cítila, když se "Všechno" znenadání ponořilo do "všeho", ale o tuhle zkušenost velmi stála.

Jistá forma jí to pořád dovolovala.

Po jisté době se naučila ztotožnit se s mnoha vhledy, těmi omezenými. Je to svým způsobem iracionální, učit se omezenosti, a vůbec, něco se učit jako takovýho.

Nejvíc ji fascinovaly ale domněnky, které vznikly o vzniku světa.

Ta nejnejistější věc pro lidi, jí byla přece zcela jasnou.

Nemůžou si tím být jisti?

Každý to stvoření světa přecejen zažil, akorát v osobním podání.

A začala i ona mluvit, ovšem musela se zahalit do hábitu Já a mluvit za sebe jako jedince, ačkoliv tu věc - že člověk přímo odmítá souznít a chce být ohraničen a "vlastnit" nějaké množství prostoru, místo toho, aby vklouzl do oceánu šedě jakoby nic, nemohla dlouho pochopit.
Tedy řekla: "Teď už vím, že Bůh taky dospíval. Přes Adama a Evu, kteří byli jeho dětství.

No tak mi i dochází, potvrzuje, že se z té největší intenzivní lásky stává intenzivní nenávist. Jaktože v nejvyšší teplotě vodě dokážu najít pocit studu nebo naopak. Proč se z největšího mistra stává největší katastrofa, proč je hlupák většinou ten, co mu to projde.

Stejně jako když si nepamatujete své dětství a někdy byl přelom kdy jste si začali pamatovat.. stejně se stalo z ničeho něco."

Nikdo jí nerozuměl.

Ani ona sama, jelikož jí ta slova přišla tak moc cizí a vzdálená.

Poprvé.

Zdá se jí sen.

Sen o svém životě.

Sen, který nekončí smrtí.

Sen, který nezačíná věčným životem.

Ale poprvé zemřela.

A probudila se

v

nové

noční

můře.

***

(je tam nejspíš hodně logických chyb, alé... kurvapičauhasiča nasral franta na trabanta stejnak:D)