Občas se lidi mění, někdy víc, někdy méně... Já se vnitřně měnila ke křehké zrůdě.
V srdci cítím jakoby nějakou dobu ticho... Je jako cesta, při které chvíli tiše prší v podvečer, chvíli projíždím mlhou časně z rána, před východem.
V nádechu chutná vzduch jako... Propadám se, s roztaženýma rukama a padám... dá se říct vstříc dnu, ale beze směru.
Vůbec nemám strach... Už ne. Znáte ten smutný smířlivý úsměv právě uvědomělého člověka?
Zní to jako porážka. Ale je to jen další tiché odevzdání, nepromyšlené.
Odevzdání velkoleposti momentu... A bdělého vědomí umírající každou nanosekundu.
Před očima mi probíhají známé tváře a každou dychtící po něčem bych chtěla otřepat a zašeptat uklidňující ukolébavku o ... možná o živosti vášně v jejich očích.
Zatímco ledy tají...
zůstávám... tiše... mlčet
A v zapomnění všech a veřejné intimity a soukromí
v dáli
v mlze
v slzách
umírám...
Žádné komentáře:
Okomentovat