Na krku nosí Večernici

Občas si říkám,

že je jenom potřeba si na sebe zvyknout

jenže já nejsem ledajaká,

ty nejsi ledajaký

Kolem mě leží temnota o nebezpečným myšlení.

Dobře se ví, že jedno slovo mohlo zničit svět, poněvadž ho i stvořilo.

Po tvém boku se nese stín samotné krutosti světa,

jejíž kormidlo je založeno v otázkách.

Normální lidé tě děsí?

Normální lidé si nevychutnávají to temno. Tu tmu, která je ovšem protkaná svěží nocí a hvězdami.

Normální lidé se nevracejí k těžkým emocím, poněvadž je považují za destruktivní.

Ale přecejen, v něčem jsou stejní.

Taky si dokážou nalhávat

a ta smyčka je strašně malá, křehká a nestabilní.

V nejistotě, je-li ta slepost skutečná, nebo ne.

Nebe.

Nebe často bývá schodem napřed, pro většinu.

Proto v pekle zbývá místa dost, žádná tlačenice, velké prázdné sály, svíčky a teplo.

Navíc, červená je křiklavější.

Nebezpečné, myslet.

Ale tak či tak, pokud v pekle přijmeš své utrpení, změní se tím rázem pro tebe v nebe, nebo možná v něco ještě mazanějšího.

Občas si říkám,

jestli je můj démon, který mě dnešním dnem provázel, natolik šílený, aby měl tu sílu mě na konci dne opustit a odejít.

Žádný z nich snad takový nebyl. Nat jet, bietch.

P.S. První článek psaný v mobilu, praise me.