Na mezníku mezi hvězdami, hmotou nazývanou realita, občas posedávám a prokrastinuji. Je to někde tam, kde si můžete poskládat rozvířené myšlenky a nachytat si o jednu nebo teilion palet barev víc. Nejzajímavější je ale fakt, co všechno tama proplouvá. Občas si stihnete chytit do hrsti štěstí, a odpinknout lehce úděl myšlenek a činů.
jo, je to tam velice prostorné a slova jsou vám poněkud k ničemu.
Tady stačí umět vládnout slovy aspoň trochu a jste králi.
Tam to tak nefunguje. Slovo se stává něčím, co je strašně těžké vymyslet. Smysly se kutálejí a pohybují každým směrem a vzít je do ruky znamená, že se pouze změní v něco jiného a odrazí vaše přiřazení na druhou stranu.
No, není to žádná sranda. Dokud se neusmějete.
Přesně tak.
Ani tam nehraje žádná hudba a žádné doplňující ticho, pokud tedy nezačnete tančit.
No a na to místo si občas jdu odpočinout.
Nikdy, nikdy jsem neběžela tak rychle tak daleko, abych se podívala smrti do očí, tak brzy, ale... Když jsem se rozběhla, zpozorovala jsem, že ona mi běží naproti.
Bylo to zrcadlo.
Smrtí nic nekončí a životem nic nezačíná... nadechni se, a ráno jak se probudíš, vzpomeň si, že tímto dnem začal tvůj zbytek života... a že tvá Galaxie představivosti a snění se nedá vyplýtvat. Nikdy
Už mi došlo že sačizeM je po zpátku Mezičas .. fuck yea
OdpovědětVymazat