A budeš ten pocit nesnášet..

Buď todlenc nebo todlenc (flume éra)

Řeknu to asi takhle: Vážně by sis měla dávat pozor, pokud...

se vážně chystáš do tohodle oceánu. Aby sis nakonec nezavařila na problém.

Necháš se unést vodopádem, ale jakmile začneš plavat,

od konečků tvých prstů,

tvé kůže...

začneš celá..

pomalu hořet.

Dotkneš se a hned to začne...

začneš tonout a přitom zevnitř.. Tě bude rdousit ten nejžhavější plamen...

"Říká se mu vášeň?"

Tento plamen, zatímco tvé rty budou chladit oceán... A čím jednodušeji se necháš svést tím horší to bude.

Budeš totiž chtít vyplavat zpět nahoru,

ale po pohledu nahoru zjistíš, že nevidíš břeh a Tobě se zatemní před očima...

zatímco..

Tě bude pálet celé tělo,

tvou mysl ochladí závan toho studeného proudu

a bude tě stahovat níž...

A níž...

Budeš ten pocit nesnášet...
To už bude ale pozdě...

protože v tomhle ztraceném oceánu
slova nefungují, jsou zapomenuta a pohřbena v písku na dně...

leda se necháš stáhnout
až tam na dně...
ale to bys byla mrtvá, pravděpodobně... nikdo nikdy tam nebyl... nikdo nikdy se neodvážil...

"Proč ne?"

Protože...

V tomhle oceánu nemáš palác vzpomínek...

Úplně se zbořil...

Spálil a jeho trosky teď sidlí na tom dni jako loď sešlá roky.

A nikdo o něj nechce přijít. Jenže to není pouze o tomhle...

"A o čem ještě teda?"

Taky budeš hořet čímdál víc...

budeš si připadat jako stvoření z lávové buňky.

Fyzickému ohni se budeš smát.

Bude hrozit...

Že se rozpustiš v popel a splyneš s pískem... Tak se zboří vše a ani jako fénix znova nevstaneš.

Teda pokud nezískaš zlate pero z něj a nepoložiš si jej

na třetí oko.

"Ale tohle přece nejde... Jak... Jak to vůbec víš, když to nikdy nikdo nezkusil?!?"

Zkus se teď na chvíli zaposlouchat...
....
...
..
.