Paví oko

Celou tu dobu, co jsem pozorovala svět, jsem měla snahu o "nedotknutelnost". Čineosobnost. Snažím se svět pochopit. S klidem přijímat jeho lehké jemné náznaky. Někdy skončím s pohledem do měsíce.

Možná nepotřebuje pochopit, stačí uchopit ho. Ale většinu času to po té vzdám.

Zatímco mysl pořád dokola hoří bílými plameny a pak se znovu z popele zrodí do černobílých kreseb, které se pořád rozširují do složitějších, ale tak jemně, že nerozpoznávám, jaká barva to je.

Možná to přece není jen černá.

A pak to většinou zase vzdám.

Vše už tu zaznělo, ale možná je důležitější, jak jsem to vůbec vyjádřila?

Něco se ale změnilo.

Tečky začínají být barevné.

***

Paví oko(přináší smůlu) a obrázek v podstatě vyjadřuje mou najednou melancholickou a smutnou náladu. V tento den jsem okrajově sledovala vnitřní dění a všimla jsem si, že opravdu je to "nucený". Protože já sama od sebe vlastně smutek nechci. Proto jsem se s ní tolik nezosobňovala.

Takhle jsem tedy pozorovala "jemné náznaky" světa a co vlastně ke mně pluje hlavně tady v pocitech.

Z poloviny jsem se tímhle smutkem nechala ovládat a z druhé poloviny jsem byla v pozoru.
Cestou domů jsem zírala na měsíc a zásáhlo mě to. Že ten smutek stačí takhle uchopit a zastat se sebe? (Aspoň někdy?) To, že to většinou vzdám, je důkaz toho, že ten smutek měl převahu. Jen tak zlehka ale.

A je tu znova ten "souboj" s myslí. Uvědomila jsem si, že je to pouze jen o ní, opět. A tak jsem popsala, jak ji prostě vidím no, trochu umělecky, ať se to trochu hezky čte.
Mysl taky stejně většinou převažuje, tak to vzdávám.
A tohle jsem vlastně popsala už tolika způsoby, a pořád mi to nestačí. Kolik toho ještě musím popsat, ať už konečně to správně popíšu?

Samozřejmě, že se něco změnilo. Protože nad myšlenkami není ten černý oblak, jak pokaždé býval. Dokážu je nyní povznést, a jen tehdy pociťuji úlevu a tedy i... malinkou malilinkou naději.